Tři kopce Egerlandu 2010

Základní informace:

Jedenáctý ročník byl ve znamení dvou jedniček. První bylo počasí – jednička s hvězdičkou a druhou jedničkou byla účast. I když ta, jak se později ukázalo, úplnou výhodou nebyla.
Takže, jako obvykle jsme se sešli u nás před baráčkem a po povinném fotu se vydali směr Zelená hora.

Letos se jela obtížnější verze – proti směru hodinových ručiček. U Tepich Total jsme se srazili s kamarády z Jesenice

a pokračovali k modrý hospodě v Podhradu, kde byl sraz s chebákama. Tohoto setkání jsme využili k prvnímu občerstvení a šli jsme do krátkýho, protože Slunce začalo vykonávat svou, v poslední době sice ne moc obvyklou, povinnost.

Sroceni v jeden šik pod vedením Venci Sinkuláčka jsme opustili Podhrad a pokračovali proplétajíc se pěšinami k Zelence. Když jsme byli v Hájích, zvonil telefon: „Milanéé, kde jstééé??“ Nevěřil jsem svým uším, někdo v Podhradu zabloudil a Žabo to nebyl! I vrátil jsem se pro ně, chvilku jsme se ještě telefonicky naháněli, až jsme zpět dorazili čekající kamarády.

U stanice na Skalce na nás čekal zbytek

a pokračovali již uceleně k prvnímu vrcholu. Dominantou kopce je sice televizní vysílač, ale naším cílem byla Bismarckova věž. První kopec byl zdolán.

Z vrcholu nás zelená odvedla skoro až do Hrozňatova, kde jsme se chtěli před Dylení posilnit nějakou krmí. Náš počet však trochu zaskočil personál hostince. Ani po třetím objednání jsme si nebyli jisti, zda jídlo dostaneme. Dlouho si budeme pamatovat hlášku: „Vepřo-zelo by jsme měli čtyřikrát, ale knedlíky jsou jenom třikrát.“ Takový Jirka Hlavsík zjistil, když už jsme všichni byli po stravě, že tu vepřovou, kterou si myslel, že má dávno objednanou, má už také dávno sežranou.
Nejlépe to vyřešil Tomiš, který to trochu nezvykle jistil rychlými cukry.

Hodina a půl čekání na stravu byla pro některé kamarády moc, nevydrželi a jeli napřed, čímž jsme se trochu roztrhali a bohužel se už nedali dohromady. Nicméně v různých intervalech a skupinách jsme více méně zdolali všechny vrcholy.
Na posledním, nejvyšším jsme pak dopili i poslední lahvičky vínka.

Pod Lesným došlo k definitivnímu rozdělení výpravy, neb sokolovská odnož pokračovala směr Kamenice, kde zakončili výlet v rytmech tance,

chebáci (až na Petra Brože, který jel s námi až do Kynšperka) jeli na Cheb a stříbrňáci jeli s námi na Myslivnu, kde jsme společně zapili úspěšný výlet a výsledek voleb.

Největšími hrdiny výletu byli Venca Beran s Bórou, neb absolvovat tuto trasu na tandemu, chce velké srdce, to mi můžete věřit, protože vím o čem mluvím. No a Žabo si také užil své…., viď ;-).