Koupání, špačkování a jak to vlastně celé bylo l.P. 2.2.2013…
Nerada se koupu, když je studená voda. Vlastně se téměř nikdy nekoupu v tuzemsku. Jen v moři. Doma se sprchuji. A přesto jsem se smočila 2.2. v potůčku a nebylo to jen takové smočení.
Vždycky s nadšením čtu, jak se lidé účastní známých velkých akcí, jako LH 24, Jizerská 50, Vasův běh, různých maratonů, ultramaratonů v naší zemi i ve světě proslulých. Kde jsou stovky, ba i tisíce závodníků.
Já se již potřetí za sebou zúčastnila závodu s názvem „Habartovské běžky aneb Po stopách dolové činnosti“. Trať závodu se nachází v místě bývalého povrchového dolu Medard. V závěru pak všichni závodníci vystoupají přímo po zbytcích uhlí z nitra dolu na jeho povrch. Lokalita veskrze zajímavá, ale já bohužel z ní ještě nikdy nic neviděla. Vždycky musím koukat na cestu a nikoli sledovat panoramata :-). Pravda, ten výstup po zbytcích uhlí vnímám. Je to dost do kopce!
Na startu se nás tradičně schází cca 30 závodníků. Tím ale tento závod neztrácí na atraktivitě. Ba právě naopak. Díky nižšímu počtu závodníků tu panuje opravdu domácí příjemná atmosféra.
Zajímavé je, že ač jsem tu byla již potřetí, jen jednou jsem to jela na běžkách. Jinak vždy nějakým záhadným způsobem v Habartově první sobotu v únoru není sníh a ten je pro běžkaře jednou z nejdůležitějších propriet. Takže se pak běhá s běžkami v ruce. Nejinak tomu bylo i letos. Rozdíl byl v tom, že na místě činu bylo moře vody. Místo jednoho potůčku, který má závodník překonávat byly dva. Louže byly přes celou cestu a louky tak podmáčené, že člověk nohy obalené blátem a jílem sotva zdvihl. Zajímavé je taky to, že není hromadný start, ale vybíhá se jednotlivě po půl minutě. Říká se tomu prý časovka. Letos jsem pochopila tohoto smyl. Opravdu by asi na přeskocích přes potůčky byla fronta. A na závěr při tlučení špačků…ani si nedovedu představit, jak bychom všichni tloukli.
Takže jsem vyběhla…Trať je značená, prý „mlíkem“….tady mi uniká, proč se té igelitové pásce říká mlíko (za mých mladých let se, pravda, mléko prodávalo v igelitových pytlících, ale ty měly úplně jinou barvu). Ale už jsem toto četla i jinde na jiných stránkách jiných závodů, takže se zřejmě jedná o termínus technikus, který já coby závodnice začátečnice neznám.
A přibíhám k prvnímu potůčku, přes který se musím dostat. „Ha zrada, ten tu vloni nebyl“, říkám si. Není až tak široký, tak se odrážím, při dopadu mi trochu lupne v zádech, ale jsem na druhé straně a pokračuji dál. Po pár metrech se dostávám k tomu, o kterém vím a který mě straší ve snech a zřejmě bude strašit i nadále. V mých očích nabývá ohromných rozměrů srovnatelných s řekou Amazonkou (no tak - až tak velkých né!). Tento je mnohem širší než první, zakouslý do vysokých břehů, takže nemá ani odrazovou ani doskočnou plochu. Jen voda a vysoký šikmý břeh….co teď? Mohla bych začít pobíhat podél jako střelená laň (ehm- do laně má můj pohyb opravdu daleko, do střelené též), ale to jsem udělala předloni a při tom mě předběhlo plno závodníků. Nerada bych ztrácela cenné vteřiny. Běžkou ohmatávám dno. Zjišťuji, že hloubka je asi metr (to neproběhnu), dno bahnité (mohla bych se tam zabořit). Tak vypínám mozek, zavírám oči: „Áááá hup!!“. A je to. Skoro mi to vyšlo. Těsně u břehu se zapichuji do vody, téměř po pás. Uvědomuji si chladnou vodu. Softshell na bundě mi ji dovnitř nepouští (výborná bundička). Rychle se drápu nahoru. Jsem celá od bahna. Ale rychle
si stoupám a vybíhám dál po trati. Zatím mě nedohnal žádný další závodník, tedy jsem na tomto místě zřejmě moc neztratila. Pes se po takové koupeli osuší v trávě, já to neřeším. Nohy mne trochu studí. „No nic, poběžím a zahřeju se.“
Trochu mě zebe i zadek. Vzpomínám na Miloše a Vaška, jak jeli 25.1.2013 v -18°C na koloběžkách z Aše na Pražský hrad. Vím, že je ode mě troufalé se poměřovat s takovými borci, ale tak nějak mě to napadlo. Mám pocit, že se jim trochu přibližuji (alespoň tím zmrzlým zadkem…).
Má to i svou výhodu. Protože jsem už promočená, nemusím obíhat louže, které jsou všude na cestě a beru je rovnou.
Blížím se k cíli. Na louce už na mě čekají asistentky a tlučení špačků. Že nevíte, co to je? Ani já jsem to nevěděla. Sice v literatuře Boženy Němcové jsem o tom četla. Dokonce i malý Bobeš si se špačky rád hrával. Mne to zase až tak nenadchlo. Na vlastní oči jsem tuto činnost nikdy neviděla a na vlastní kůži nikdy neprovozovala. To je takový dřevěný kolík, do kterého se ťukne, nadhodí a odpinkne úzkým, podotýkám úzkým!!! klackem. Alespoň toto se mi zdálo, že se po mně chce. Pochopitelně jsem se netrefila a musela ještě oběhnout tři trestná kola. „Ufff“.
Pak už to do cíle bylo jen coby dup přes rozbahněnou louku. A konečně: „ Cíl. A mám to za sebou.“
Nakonec jsem zjistila, že koupat se v zimě v ledovém potoku není něco až tak strašného, jak jsem si myslela. Mnohem horší pro mne byla běžka v ruce (my ženy měly úlevu, mohly jsme běžet jen s jednou). Druhý den jsem měla v pravé ruce tak šílenou bolest, zřejmě jsem si namohla sval, že jsem rukou nemohla téměř hýbat. Dokonce jsem uvažovala i o zlomenině. Můj drahý manžel a můj trenér (oba v jednom) mi povídá: „Jak tě znám, zítra už budeš točit kolečka na stadionu.“
„No jasně, ruku k tomu nepotřebuji !“
„Tak to řekni Milošovi (pro neznalé- Škorpilovi)“, ironicky poznamená.
A beznadějně mávne rukou: „Já už radši mlčím!...“.
A má jako vždy pravdu :-)
Pánové trenéři, já vím, že k běhu je třeba i rukou (ale i v mém případě???) :-)
Začátek Zpět
