Zimní přejezd Českého lesa 2009

Základní informace:

Co:	Přejezd Českého lesa
Kde:	Kluč - Podhradí - Trojmezí (u Aše) - Pomezí - Hrozňatov - Rozvadov - Rybník - Klenčí p.Č. - Čerchov - Č. Kubice - Všeruby (z Trojmezí až do Všerub prakticky po čáře!)
Kdy:	14.-18.10.2009
Účastníci:	Jaromír Brož, Luboš Suchý, Zdeněk Tománek a Milan Panzer st.

Byl to již osmý ročník našeho přejezdu Českého lesa, letos bych mu dal přízvisko – ZIMNÍ.
Protože počasí nevykazovalo podzimních hodnot a ani předpověď nám nebyla optimisticky nakloněna, vyměkl jsem a navrhnul klukům alternativu nocování v podobě nějakých penzionů místo stanu. S určitými výhradami od Tomiše byla tato varianta nakonec přijata, tak jsem snažil zajistit ubytování v obvyklých místech konců našich etap, což se mi docela i povedlo.
Za lehkého chumelení jsme vyrazili z Kluče bez Luboše, který se z pracovních důvodů měl připojit až večer.

Po několika kilometrech neměl Jaromír kupodivu defekt, ale musel přezbrojit své nové brašny, aby si do nich nekopal, Toto je pro něj již zaběhnutý rituál a pro nás už konec konců také, takže jsme to již brali jako samozřejmost.

Lehce pocukrovanou krajinou jsme se v pozvolném tempu dostali na Vysoký Kámen, kde následovala klasická svačinka a přechod na jiný mód fotografování s novým fotoaparátem.

U tohoto se musím pozastavit a pro nezasvěcené dát pár slov na vysvětlenou. Neb jsem si svůj kompaktní aparát rozbil a do výletu nestačil pořídit nový, použili jsme pro dokumentaci nový fotoaparát Jaromírův. No, a jelikož jsem na seznámení s ním měl asi 10 minut, jeho ovládání jsem se učil jaksi za pochodu. Zde na Kameni jsem přepnul mód z AUTO na P a začal fotit „na ruku“. Bylo mi sice trochu divné, že display zobrazuje černobíle, ale v té zimě jsem neměl čas ani chuť to nějak zkoumat, nehledě k tomu, že černobílý náhled byl i s prioritou času, clony i v plném manuálu. Ostatní programy byly barevné i myslel jsem si, že to tak má být. Fotil jsem fotil, dokumentoval, abych až večer v hospodě při podrobnějším průzkumu střev foťáku zjistil, že manuální režimy byly přednastaveny na černobílé snímání! Takže zde v aleji měly krásně se sněhem kontrastovat rudé jeřabiny v pozadí, kluci jedou po spadaných barevných javorových listech, zarámováni do sněhového rámu, tento mocný buk byl celý žlutý podzimním listím, na němž byly čepičky sněhu a podobně.

Ano, takovou cestou jsme se dostali až do Podhradí, kde jsme měli objednaný první penzion Pod věží. Obvykle sice spíme na louce u Lenka za Trojmezím, ale zde nebylo nic kamenného po ruce, takže jsme trochu první etapu zkrátili a druhou natáhli, takže byly skoro vyrovnané.

Druhý den byl asi, co se počasí týče, nejlepší. Vyráželi jsme bez přítomnosti srážek, dalo by se říci, že již klasicky přes Bad Elster do Hranic,

Trojmezí a hurá na signálku, která nás měla zavést ve finále až do Všerub.
Kousek za Pastvinami na nás však čekala spoušť v podobě nehorázného řádění jakési firmy, která něco kutila mezi Aší a Hranicemi. Vzpomínce na včerejšek, kde se nám nechtělo jet asi 2 km v bahně do Horních Lubů, jsme se v těchto mnohokilometrových bahenních lázních mohli jen shovívavě usmívat.
V Aši začal opět padat sníh, který nás doprovázel někam k Libé.

Největší sněhovou přeháňku jsme naštěstí přečkali restaurováním těla v Pomezí.

Pod Zelenkou zbylo ještě nesklizené kukuřičné pole, které pod sněhovou přikrývkou vypadalo zajímavě.

Tam jsme se alternativně odpojili od signálky a po zelené dojeli skoro až do Hrozňatova.
Toto byla/je taková odpočinková trasa, která je i dobře navržena před další – královskou etapou.

Ojíněná střecha pergoly po ránu dávala tušit, že ani třetí den velké vedro nebude.

Když jsme přijížděli k Dyleni, začalo opět padat. Protože jsme před tím trochu bloudili, chtějíc si usnadnit výjezd, čímž jsme trochu ztratili čas, rozhodli jsme se, že Dyleň ztečeme po signálce nejkratší cestou. Sněhu začalo s přibývající výškou přibývat a to jak na zemi, tak i z nebe.

Nahoře už byla slušná vánice.

Sníh nás neopustil až do Branky u Tachova, která byla na kótě 38. kilometru, čili zhruba v polovině etapy. Tam jsme přijeli již docela promočení, zmrzlí a hladoví. Po cestě jsme měli černý humor na téma, jak to bude vypadat, když na jediném místě v civilizaci této etapy budou mít náš oblíbený bufík zavřený, ovšem to jsme ještě netušili, jak blízko pravdě budeme. Zřejmě pro nedostatek hostů změnili otevírací dobu pouze na sobotu a neděli. Trochu nám to protáhlo bradu a dokonce i Zdeňkovi nebylo moc do hovoru. Pokračovat dál dalších 35 km bez ohřátí a bez jídla se rovnalo velké nerozvážnosti (musíme si uvědomit, že jsme se v tomto terénu pohybovali průměrnou rychlostí 12 -13 km/h, takže po čtyřech hodinách jízdy absolvovat další tři v této slotě…..), rozhodli jsme se vyhledat nějakou útulnu stůj co stůj. Naštěstí nebyla daleko – pár metrů z kopce a pár baráků doprava, Jaromír bere za dveře……, otevírají se, máme vyhráno! Akorát včas, venku se rozpoutává slušné peklo.
Po částečném usušení a občerstvení jsme museli hned vyrazit, abychom do Rozvadova dojeli ještě za světla. Ne že bychom neměli svítilny, ale denní světlo je denní světlo.
Nad Rozvadovem u Nových domků jsme ještě objevili památník přestřižení železné opony

a spadli jsme do našeho známého Penzionu u Šilhů.

Zaplať Pán Bůh, skoro sedmdesát kilometrů z toho 65 ve sněhu a to jak dole, tak ze shora a 2602 metrů převýšení nám dalo docela zabrat.

Profil Královské etapy

V sobotu ráno jsme se probudili, koukneme z okna a.... pro změnu déšť se sněhem. Konečně příležitost vyzkoušet naše nová ponča.

Vypadali jsme sice trochu jako pošťáci, ale účel světí prostředky! Zde jsme se pohybovali docela nízko, takže spíše pršelo, nebo byl sníh mokrý.
Pár kilometrů a byli jsme na snídani v našem oblíbeném bufíku v Železné. Zde se vždy konají téměř opulentní hody sestávající se z nějakého masíčka a sladké tečky s kakajíčkem nakonec.

Řádné posilnění potřebujeme, protože nás v zápětí čeká jeden z nejnepříjemnějších kopců – výjezd na Pleš.

Pak se trasa už jen trochu vlní se závěrečným klesáním ze Zvonu, kde si Jaromír trochu zadefektil a směr na obědovou zastávku v Rybníce.

Z rybníka jsme tentokráte inovovali a Haltravský hřebínek jsme přejeli u Starého Herštejna

a po východním úbočí přes Díly spadli do Klenčí. Odsud už jen závěrečné stoupání na Výhledy a byli jsme pro tento den doma.
Skoro bych zapomněl, po loňské zkušenosti, kdy jsme zaváhali se zlatým hřebem výletu – kachničkou s červeným zelím a bramborovým knedlíčkem, kdy už na nás večer nezbyla, jsme si ji z Rybníka objednali a večer byla připravena do zlatova čerstvě upečená.

Neděle se vyznačuje už jen spíše symbolickým přesunem do Všerubského průsmyku, jenž je dělicí čárou mezi Českým lesem a Šumavou. Patří k němu však ještě výjezd na nejvyšší horu Českého lesa - Čerchov. Letos byl výjezd komplikovanější, neb cesta byla pod sněhem. Když nás asi v první čtvrtině předjížděl traktor s pluhem, pojali jsme podezření, že asi něco nebude v pořádku. Po dojezdu k rozcestí Pod Čerchovem se naše obavy ukázaly býti oprávněnými. Dál to nešlo! Zdenek z toho byl trochu smutný, ale ani on nedal dál víc než 20 metrů – prostě to hrabalo!

Takže jsme tentokráte nejvyšší vrchol vypustili a pokračovali po červené směr Všeruby do cíle našeho přejezdu.

Zde je za použití mého nového záznamového zařízení značky Holux zaznamenána trasa výletu. Pakliže to někomu nahlásí, že nemá nainstalovaný GoogleEarth, může to udělat na tomto odkazu.

Začátek  Galerie