Základní informace:
| Co: | Velikonoční výlet na sever |
| Kde: | České Švýcarsko - Všemily |
| Kdy: | 9. - 13.4.2009 |
| Účastníci: | viz. fotodokumentace |
pátek sobota neděle pondělí
Po roce pauzy jsme se zase účastnili velikonočního prodlouženého víkendu, který pořádá Libor Bříza. Tentokráte bylo tématem Česko-Saské Švýcarsko.
Předpověď počasí nám byla nakloněna, tak jsme vyrazili už ve čtvrtek, abychom si mohli užít celého pátku již na místě. Cesta byla v pohodě a v 16:58 jsme byli na místě.
V Penzionu nás trochu překvapil běžící benzínový agregát a o ještě malinko více nás překvapilo, že na skladě je jen asi dvacet piv, což jsme tak nemohli nechat, protože na cestě už byli Venca, Bóra a Lubko. To by nám neprošlo, tak Zuzka s hostinskou vyrazily pro sud. Příjezd stihly, ještě než dorazili kamarádi, tak to bylo v pohodě, ostatně jako vše, co pak dál následovalo.
Po večeři nám nezbylo už nic jiného, než si trochu zazpívat, namasírovat zkrouceného Luboše (jak se pak ukázalo, Lubošovo houser nebyla jen chvilková záležitost, ale provázel ho celý tento výlet) a ukout pikle na druhý den.
Pátek
Libor to měl naplánovaný už dopředu. Pátek byl ryze cyklistický. Vyrazili jsme do nitra skalních útvarů. Projeli jsme okolo Kočičáků, Mokrým a Táborovým dolem do Doubice, kde na nás již čekala pěkná hospůdka se zajímavými dřevěnými i jinými plastikami.
Po doplnění kalorií jsme vyrazili směr Německo. No vyrazili, jak kteří, pro některé jedince byla gravitace silnější než pohyb dopředný (no jo, nové nášlapy si vždy vyberou svou daň).
Německo jsme projeli bravurně, i když u Spodního mlýnu to zpočátku vypadalo, že budeme v cestě pokračovat, v Hinterhermsdorfu jsme proložili menší údolní prémii, ale k hraničnímu potoku nás Libor dovedl s přehledem jemu vlastním. Po dlouhém sjezdu konečně následovala cesta po rovině kroutící se podél potoka.
Asi po kilometru jsem odbočili přes lávku na zelenou do Čech a začali stoupat na druhou stranu údolí. První tabuli s německým nápisem jsme brali ještě na lehkou váhu. Byla kousek od hraničního potoka. Nicméně, po kilometru a půl stoupání se objevila druhá – také německá. To jsme už trochu znejistěli. No, a když nám na vrcholu Libor, po konzultaci s německými soudruhy sdělil, že ten kopeček, který jsme nyní vyjeli, si dáme ještě jednou ale dolů, bylo jasné, že naše obavy se naplnily. Dole se vše vysvětlilo, Libor totiž věděl, že má přes můstek odbočit po zelené do Čech, avšak na své mapě z roku 1967 tento zakreslen neměl a navíc shodou okolností přes něj šla také zelená, ale německá.
Tak jsme si udělali dole picknick, posilnili těla i duše a přes následný můstek se trefili už definitivně do Čech. Hlubokým dolem jsme vyšplhali až na Malou Pravčickou bránu a už po silnici přes Vysokou Lípu a Jetřichovice se vrátili na základnu. Tam už také dorazil zbytek výpravy, který odjížděl z domovů až v pátek.
Zde je mapka páteční trasy a následují fota z pátku:
Foto od Milana Foto od Míry ZačátekSobota
V sobotu jsme proložili výlet kombinovaný. Do Jetřichovic jsme dojeli na kolech, ubytovali je garáži penzionu Dřevák a vydali se pěší procházku po trojkombinaci: Mariina Skála, Vilemínina stěna a Rudolfův kámen. Místa to nadmíru atraktivní a fotogenická.
Po zdolání těchto vrcholů jsme se cestou necestou vrátili ke kolům s tím, že je použijeme pro přesun do Vysoké Lípy. Abychom nemuseli jet po docela frekventované silnici, navrhnul jsem použít zkratky, kterou jsem objevil ve své nové, podrobné mapě z roku 2006. Začátek byl takový trochu rozpačitý, v půlce mi připadlo, že od zaznamenání této cesty po ní už nikdo nešel a závěr mě v tom ujistil. Copak my singl bicyklisti, nám bylo hej, ale Luboš Kleiner se svým kamiónem to měl horší. Ale i toho chlapci dostali nahoru. Sice jsem se k tomu morálně hlásil sám, ale musel jsem to dokumentovat….
Z Vysoké Lípy jsme se pak vydali na Lopežnický hrádek – Šaunštejn, tím naše pěší část byla vyčerpána. Tedy až na Bóru, který si to při sjezdu do Hřenska ještě švihnul na Velkou Pravčickou bránu, zatímco my jsme se bavili v jedné zdejší hospodě tím, kam totálně zmatená obsluha zase přinese něco jiného a hlavně roztáčením vodního kola.
Z Hřenska jsme vysupěli přes Janov a Růžovou na Kamenickou stráň a super sjezdíkem Mlýnským dolem objevili Dolský mlýn – úžasné zákoutí. No a pak už nám zbylo profrčet podél Jetřichovické Bělé do Jetřichovic a domů.
Během tohoto výletu jsme navštívili mnoho dominant tohoto kraje, ale pro naši výpravu přibyla další, kterou mi asi už nikdo neodpáře – Milanova zkratka.
Zde je stažena trasa z jitky GPSky, avšak k zobrazení je notno mít nainstalovaný Google Earth, což je možno udělat Zde.Obrázky ze soboty:
Foto od Milana Foto od Míry Foto od Jitky ZačátekNeděle
Neděle byla opět ryze cyklistická. Sice jsme si cestu usnadnili sjetím do Hřenska vozmo, no do Hřenska, spíše do Vietnam-Townu, tam jsme se i s koly nalodili na přívoz a překonali státní hranici lodí (to se mi zatím ještě nikdy nepovedlo). Na druhé straně na nás čekala pěkná cyklostezka, která nás zavedla až do Bad Schandau.
Tam jsme ji opustili, neb jsme do cíle dnešní etapy – pevnosti Königstein nechtěli jet po hlavní frekventované silnici, ale spustit se k ní z druhé strany. Vysupěli jsme tedy do vesničky Gohrisch, kde jsme dali zasloužený odpočinek, Luboš nezklamal, když s Ízinou vytáhl nahoru i několik lahví vína.
Po degustaci rychlých cukrů (víno bylo polosladké) jsme plánovali jak ztéci pevnost. Mělo to být už jen z kopce. Když jsme však nasedli na kola, tak za první zatáčkou/křižovatkou se silnice postavila do opačného gardu a proti našemu úmyslu pokračovala vzhůru. Libor nás však nenechal moc dlouho trápit a s úsměvem na rtech a se slovy nedělám si pr… jsme otočili a vydali tou správnou cestou. Klesali jsme, klesali, stále klesali, už jsme viděli pevnost a stále jsme klesali, když už byla vysoko nad námi,
bylo nám jasné, že se někde stala chyba. Tu jsme objevili posléze. Königstein a pevnost Königstein jsou dva pojmy, které jsou na mapě nezávislé a vedle sebe, ovšem Königstein – vesnice má navrch a tudíž nás zmátla a my se do ní opravdu spustili z kopce. Tak jsme si dali ještě jeden kopeček k pevnosti navíc. Námaha však stála za to. Rozsah pevnosti je úchvatný.
První zmínka o této pevnosti je z roku 1233, kdy se jednalo pouze o menší strážní tvrz chránící Labskou vodní cestu. Pevnost sloužila vzhledem ke své strategické poloze jako vojenská kasárna, svého času také jako vězení a pro svou nedobytnost jako pokladnice Saských stříbrných rezerv. Toto rozmanité využití se projevilo na budovách, které jsou rozmístěny v celém areálu pevnosti.
Po prohlídce jsme opět přepluli Labe a po pravém břehu se po cyklostezce vrátili do Hřenska.
Obrázky z neděle:
Foto od Milana Foto od Míry Foto od Jitky ZačátekPondělí
Pondělí začalo velikonočně pomlázkou našich drahých poloviček.
Jinak bylo ve znamení turistiky pěší. Libor sliboval zajímavou trasu kolem Kamenice, kde již jednou procházel. Při ranním breefingu k trase sice říkal něco v tom smyslu, že ten kdo Kamenice spadne, by si měl vzít s sebou náhradní oblečení, neb se kvůli němu nebudou všichni vracet, říkal také něco o ručnících, abychom si mohli utřít nohy až budeme brodit, ale to jsme brali jako běžný řečnický folklór. Netušili jsme, jak blízko pravdy tato slova nakladena jsou.
Vyrazili jsme podél Chřibské Kamenice, která vytvářela hezké meandry, navštívili jsme do skály vytesanou kapličku a už jsme byli na soutoku obou Kamenic. V pohodě jsme pokračovali po jejím pravém břehu asi tak 300,
když ze zadu vidím, že čelo stojí a podivně se pohybuje. Těmito pro pochod podivnými pohyby bylo sklánění se k botám, rozvazování kaniček a jejich zouvání. Do poslední chvíle jsem si myslel, že jde zase o jeden z Liborovo žertíků, když jsem však viděl, jak neohroženě se béře do proudu, usměv mi ztuhnul na rtech. Vodu nemám rád v létě, natož začátkem dubna, ale nedalo se nic dělat. V půlce toku jsem myslel, že mi holeně upadnou, voda měla asi 4°C a přívlastek alpského ledovce jí nebyl nikterak cizí.
I překonali jsme tuto nástrahu a pokračovali po levém břehu. Malé extempore se skalkou, která končila téměř v proudu, pak bylo pro nás již brnkačkou jen do té doby, než se Libor začal znovu zouvat. Tentokráte to už bylo horší. Věděl jsem, do čeho jdu a bolest v lýtkách teprve odeznívala. Nechtělo se mi, ale co se dalo dělat. Pral jsem se se svými pocity a i s láteřící manželkou, nicméně bylo to dobrodružství.
Nebudu to zdržovat. Mimo tohoto druhého brodu nás čekal ještě jeden osmdesátimetrový průchod korytem po proudu, protože oba břehy Kamenice byly ohraničeny skalami, které končily až ve vodě, následovaly bahenní lázně, lehké crosscountry naboso přes kameny a ještě jeden brod.
Zbytek cesty pak byla idylka údolím Kamenice, Jetřichovické Bělé a přes louky a doly zpět do Všemil.
Musel jsem po tomto výletu konstatovat, že jsem si o sobě myslel, že jsem docela tvrdej, tedy co se vymýšlení tras pro Pancrovou týče, ale mám ještě co dohánět a kde se učit, protože to co jsme absolvovali, by mě ani nenapadlo – mamčo, těš se!
Co dodat – počasí: lepší nemohlo být, organizace výletu: skvělá a navíc Energie vyhrála titul. Takže Libore, ještě jednou
DÍKY!
a doufám, že nás příště pozveš zase.Ještě jedna malá poznámka, původně jsem chtě fotky vyselektovat, ale na takové množství jsem neměl sílu a trvalo by to týden, tak jsem to sem dal skoro beze změny.
Obrázky z pondělí:
Foto od Milana Foto od Míry Foto od JitkyA ještě nějaká videa z Hanky telefonu: (jsou ve formátu MOV, tak nevím, zda vám to půjde otevřít přímo, když tak si je můžete stáhnout.. ;-) )
Picknick Brod U potoka Začátek