Kluci z Kluče - Sdružení Habartovských velocipedistů

Základní informace:

Co:	Bike camp na Ledru
Kde:	Lago di Ledro a okolí
Kdy:	25.5. - 1.6.2013
Účastníci:	Milan, Hanka, Milánek, Olinka, Werner, Luďka, Pavel, Irenka, Péťa, Renča, Luboš, Jitka, Lukáš, Danka, Petr, Dana, Maruška, Lukášek, Míša, Kuba, Terezka, ?

neděle pondělí úterý středa čtvrtek pátek

Minulý rok mi poslal Venca Sinkuláč fotky z jejich výpravy na Ledro, ze kterých čišela taková pohoda a které ve mně vyvolaly vzpomínky na předchozí návštěvy tohoto místa, že jsem si řekl, že se tam musím zase podívat. Oslovil jsem tady kamarády a vyrazili jsme.
Výprava to byla letos kombinovaná z mlaďochů a starochů. Navíc mlaďoši s sebou vzali dětičky, takže byl výlet vlastně už tří generační.
Jelikož měli mlaďoši rodinné povinnosti, jejich vyjížďky byly časově kratší o to však intenzivnější. V tomto článku se však budu zabývat především výlety nás starochů.
Jak jsem předeslal, naší týdenní základnou se stala Casa Seia v Mezzolagu u Lago di Ledra.

Obsadili jsme všechny čtyři apartmány, takže domeček byl celý náš! Vyrazili jsme v sobotu, cesta na pohodu trvala skoro celý den, takže odpoledne jsme se byli jen projít po okolí, zjistit, kde jsou jaká nová restaurační zařízení, krámy a podobně.

Neděle

Při přípravách výletu jsem udělal jakýsi fahrplan, který jsem se snažil i naplnit. Takže na neděli byl naplánován výlet cestou Strada del Ponale, která vede podél stejnojmenné říčky, jež na svých sedmi kilometrech překonává 600 výškových metrů a její součástí je třicetimetrový vodopád.

Cesta byla vybudována roku 1852 a spojuje Lederské údolí s Rivou del Garda.
Tato cesta je velmi atraktivní svými výhledy na jezero Garda,

což bohužel přináší i svá negativa v podobě velké návštěvnosti. Silniční provoz zde byl ukončen v roce 1992, kdy byl dobudován tunel spojující Rivu s údolím Ledro.

Po cestě přerušované zastávkami pro pokochání se úžasnými scenériemi, jsme spadli do Rivy. Projeli jsme kolem jezera do Torbole, abychom zjistili, že kolem pláží je vedena nová cyklostezka, takže už není nutné proplétati mezi spoře oděnými rekreanty/tkami. Jezero i Riva pro mě dává tomuto místo takový středomořsko-lázeňský charakter. Samozřejmě jsme se u vody nezapomněli vyfotit.

V Torbole jsme u přítoku Sarcy do jezera odbočili proti jejímu proudu a jeli směr Arco, nad nímž se na vrcholu skály tyčí stejnojmenný hrad, nebo už spíše jeho zřícenina.

Z Arca jsme dále proti proudu pokračovali do Dro, kde jsme po starém mostě přejeli na druhý břeh a po druhé straně sjeli zpět do Arca a po cyklostezce do Torbole, Rivy a po nutném občerstvení

po Strada del Ponale domů do Mezzolaga. Cesta nahoru už tak pohodová nebyla, neb se už nejezdí od tunelu po silnici, ale využívá se nové (alespoň pro nás) cyklostezky, která především před Molinou nabývá poměrně slušného stoupání.

Fota z neděle Začátek

Zde je stažena trasy z GPSky, avšak k zobrazení je nutno mít nainstalovaný Google Earth, což je možno udělat Zde.

A zde je pak trasa, kterou jeli mlaďoši.

Mapka dnešní trasy s výškovým profilem:

Pondělí

Druhou, téměř nutností, bylo vyjetí na kultovní Tremalzo. K tomuto kroku jsme se uchýlili hned druhý den, dokud byly síly. Protože jsme již dámy a pánové v letech, vybrali jsme si pro jeho zdolání trasu po asfaltu. Ne, že bychom se na to z druhé strany necítili, ale zvědi v podobě družstva rychlých šípů, aneb mlaďoši, nám podali zpravodajství, že z druhé strany je ještě poměrně dost sněhu a že bychom si to asi po šotolině nahoru moc neužili. Byli tam totiž včera, takže zpravodajství bylo autentické.
V Pieve jsme najeli na cyklostezku (také pro nás novou), která nás dovedla až za odbočku z hlavní na Tremalzo. Tam už nastal strojový výjezd směr sedlo.
Po cestě byl vidět boj jara se zimou v podobě ze sněhu se klubajících hořců tečkovaných, jakýchsi mě neznámých bylin i Hořce Kochova.

První občerstvení jsme dali na Garibaldiho chatě

a po té stoupali do sedla, odkud se nám otevřel i pohled zpět..

Ze sedla to byl už jen skok na druhé občerstvovně, kde jsme se setkali s naším Áčkem, kteří to jeli z druhé strany. Setkání i dosažení chaty jsme patřičně zapili.

Po občerstvení jsme se vydali k tunelu a dosáhli nejvyššího bodu naší trasy a asi i celého výletu 1834 m. Po nezbytném fotu nás čekalo světlo na konci tunelu a odměnou za vynaložené úsilí nám byl suprovej sjezd.

Přes Passo Nota jsme sjeli do Bocca dei Fortini, kde jsme splnění povinnosti – dosáhnout Tremelza, zapili Pálavou

a spadli jsme do Moliny.

Fota z pondělí Začátek

Zde je stažena dnešní trasa z GPSky.

A zde je pak trasa, kterou jeli mlaďoši.

Mapka dnešní trasy s výškovým profilem:

Úterý

Úterý bylo třetím dnem na kole, tudíž dnem odpočinkovým.
Ráno chlapci z apartmánu č. 2 nedrhli pavlač, ale v rámci příprav na odpočinkovou etapu brousili nové obložení brzdových destiček, aby se jim vešlo do brzd.

Tedy po nutných technických přípravách jsme sjeli do Moliny, kde jsme se podívali na skanzen osady s kůlovými stavbami, jejichž historie sahá až do doby bronzové.

Objeli jsme jezero, v Pieve přejeli hlavní silnici a v Loccu se napojili na trasu B, po níž jsme stoupali k údolí Dromae. Po cestě se nám otevírali úžasné výhledy na jezero Ledro.

Když už jsme vysupěli na nějakých 1030 m, během 1,5 km jsme spadli zpět na 800 m a byli jsme kousek nad naší chaloupkou. Jelikož byl dobrý čas, pokračovali jsme po Béčku směr Cima d‘ Oro.
Asi po 150 výškových metrech jsme dali občerstvovací pauzu, po té se nám odkrvil mozek tak, že exhumace nastala až po půl hodině.

Nastalo stíhání těch, kteří neměli na spánek morál, až jsme vystoupali do 1400 metrů ke starému italskému opevnění z doby 1. světové války, odkud byl pohled na jezero nejúchvatnější.

Stejnou cestou jsme pak sešoupli zpět dolů a poprvé jsme přijeli domů z kopce. Večer jsme pak objevili kouzlo místa pod lípou, kde jsme pak trávili mnoho litrů místního vína značky Merlot, Cabernet sauvignon a Muscatelo s úžasným výhledem na jezero.

Fota z úterý Začátek

Zde je stažena dnešní trasa z GPSky.

Mapka dnešní trasy s výškovým profilem:

Středa

Po odpočinkovém třetím dnu jsme byli docela zničeni, pročež jsme se uchýlili k úhybnému manévru, kdy jedna část starochů si vyšla na procházku s mlaďochama a druhá část si vyjela autem na popud Kleinerů do vyhlášené místní sýrárny do Tremosine.
Byl jsem součástí druhé skupiny, proto o ní budu referovat.
Do Tremosina vede cesta přes Rivu, Lemone a nahoru do hor. Ze začátku je silnice tak pro jedno a půl auta, avšak se stoupajícími metry se její šířka zužuje tak, že mi někdy připadalo, že se tam nevejdu. Hodně mi to připadalo, jako v Indii, kdy Venca Beran vyřknul známou větu, že: „Auta troubí proto, aby se zúžila a mohla se s protijedoucím minout.“ Tento pocit mi umocnil ještě jeden italskej zmrzlinář, který mi honil a chtěl mi mocí mermo na této silnici pro 3 auta předjet. Prostě jako v Indii.

No, do sýrárny jsme dojeli v pořádku, aniž bychom měli na pravo, či levoboku nějakých šrámů. Nakoupili jsme něco sýrů typů „parmadžáno“, nějaké to koření na „pástu“

a druhou cestou sjeli do Lemone, jehož historický střed jsme si prohlédli. (Luboš si zde koupil výborný citronový jujce)

Výhledem na jezero utíkající do Pádské nížiny jsme se s Lemone rozloučili a jeli domů.

Dnešní den byl také důkazem toho, jak relativně pár metrů nadmořské výšky a pás hor mohou mít vliv na počasí. Zatímco my jsme se pohybovali na úrovni Gardy a měli skoro celý den krásně, skupina číslo dvě byla nahoře nad Ledrem a měla skoro celý den ošklivě.

(Večer jsme opět strávili pod lípou)

Fota ze středy Začátek

Čtvrtek

Ve čtvrtek jeli Kleineři za dcérečkou do Milána a měl jsem naplánovat nějakou ošklivou etapu, aby jim to nebylo líto.
Ne kvůli tomu jsme zvolili etapu k Panence. Někteří jedinci, separujíc se a zabloudivše, tam již v neděli byli, ale to jim nevadilo, viď Wernere, tak jsme vyrazili po docela jasné trase: po Ponale dolů, nahoru k panance, dál do Pregasiny, tam občerstvení, tunelem do Biacesa a domů. Člověk míní, čas to mění!
Až do Pregasiny to bylo vše podle plánu. Výhledy na Gardu, kochání se, panenka...

Nad Pregasinou skončila silnice a já se ptám Wernera, kde že je ta slíbená hospoda. „Tam dole, v Pregasině,“ odvětil a zrovna, když jsme byli u rozcestníku! No, když už jsme byli nahoře, koukli jsme do mapy, že bychom to mohli vzít někudy jinudy, než se vracet. Byli zde dvě možnosti – po 422b směr na Passo Guil na nějakých 1200 metrů a po dle mlaďochů po blbý cestě do Pré, nebo přes kopec po 422, který měl na mapě 780 m do Biacese a po známé cestě domů. Dali jsme tedy čistou 422.
Od rozcestníku to byl kopec přeukrutný a výstrahou nám mělo být, že před námi jedoucí pár se po chvíli vrátil a že borec, který nevěděl, že se ta betonka nedá vyjet a vyjel ji, se asi po 10 minutách také vrátil s tím, že dál je to moc country.

No, dělali jsme, že se nás to moc netýká a pokračovali jsme dál. Betonka skončila a začalo naše trápení. Na 1,3 kilometru jsme dali 250 metrů převýšení, někteří s koly na zádech.

Pravda, občas jsme přes krvavé oko spatřili prý hezký výhled na Gardu, ale naše úsilí to nezastínilo. Nejhorší byli pěšáci. Koukali se na nás jako na idioty, kteří si na cestu pro kamzíky berou na záda místo baťohu se svačinou kolo. Malinko jsem doufal, že se svezeme (alespoň kousek) dolů. Ale ne! Když jsme vysupěli nahoru, stejná cesta pokračovala dolů. Nebyla stejná, byla horší. Na 1,5 km jsme sešli 440 metrů!, ze kterých jsem asi 200 m jel :-(. V tomto místě musím vzdát hold Hance, která za celou dobu ani necekla.
Po cestě domů jsme se poprvé a naposledy museli na chvilku schovat v Biacese před deštěm. Z Biacese pak následovala nudná cesta po Ponale domů.

Fota ze čtvrtka Začátek

Zde je stažena dnešní trasa z GPSky.

A zde je pak trasa, kterou jeli mlaďoši.

Mapka dnešní trasy s výškovým profilem:

Pátek

Na pátek jsme naplánovali návštěvu vodopádu a výlet do hor.
V Pieve jsme najeli na cyklostezku směr Tremalzo, ze které jsme uhnuli na Tiarno di sotto. Projeli jsme historickým městečkem a zavítali do místního kostel, kde na varhany preludoval varhanář. Po tomto kulturním občerstvení jsme projeli městečkem až na rozcestí tras C a CB. Mezi nimi je slepá cesta, která končí právě námi navštíveným vodopádem.

Odtud jsme se vrátili na cyklostezku a přesunuli se po ní do Bezzeccy. Zde byla vytyčena pochodová osa: Bezzecca, Locca, Enguiso, Lenzumo zde na trasu BA a po ní na Perníky (chata Nino Pernici). Odtud zpět, napojit se na BB, sjet po ní do Loccy a domů.
Mně už od rána táhly úpony pod kolenem, ale zatím jsem dělal, že se mi to netýká. Když jsem vystoupal do Loccy a viděl jsem před sebou ještě nějakých 900 výškových metrů, tak jsem to zesrabil a s Hankou jsme to přes Ledro vzali domů.
Ostatní pokračovali dál. Jelikož se jim mnou vytyčená trasa asi zdála býti jednoduchá, sjeli z hlavní silnice na souběžnou vedlejší, která je však zavedla místo na hřeben do údolí. Po několika kilometrech jim bylo jasné, že jedou špatně, ale když už tady jedou, tak až dokonce. Na konci údolí jim bylo odměnou občerstvení v chatě Al Faggio.

Stejnou cestou se pak vrátili do Enguisa, kde najeli na správnou silnici a stoupali vstříc světlým zítřkům. Zde také narazili na Milánka, který si to tam také tréninkově dával.

Na Perníkách se dostali nad mraky, takže bylo vidět hodně daleko.

Po občerstvení se pak spustili stejnou cestou zpět. Milánek mi volal, abych je varoval, že naplánovaná cesta BB není úplně ono, především pak pro sešroubovaného Luboše, avšak jejich telefony mi říkali něco v tom smyslu, že se mnou nechtějí komunikovat, neb nejsou na signálu. Sice prý padl názor, že by mohli jet dolů po silnici, ale nakonec došli k tomu, že když jsem to naplánoval takhle, tak se pojede takhle.
Trasa BB nebyla zprvu nejhorší, avšak dostali se na křižovatku, kde byla na cestě šipka směřující do rokle. Sice si mysleli, že ji vytvořil Milánek, ale druhá cesta, pěkná, široká se jim zdála výhodnější i vydali se po ní. Asi po 2 km skončila. Prostě skončila. Dál nevedla. Tak se alespoň na konci světa vyfotili a jeli zpět k šipce.

Stlačili rokli, po BB dojeli do Loccy a domů.

Fota z pátku Začátek

Zde je stažena dnešní trasa z GPSky.

A zde je pak trasa, kterou jeli mlaďoši.

Mapka dnešní trasy s výškovým profilem:

Týden uběhl jako voda. Té vody doma, tím myslím v Čechách, přibylo až nad míru a na to jaké byly předpovědi, se nám počasí docela vydařilo. Musím však říci, že do letoška jsem na Tremalzu sníh nazažil.
Také nebylo obvyklé, abychom si museli na ubikacích přitápět, což nám trochu zvedlo náklady :-).
Myslím, že výlet docela povedl. Až na jeden sedřenej puchýř, několik Milánkových píchanců a špatně nakreslené cesty v mapách, viď Werny, to bylo v pohodě. Takže zase někdy Čaoóó Ledro.