Mistrovství ČR a SR tandemů 2013

Základní informace:

Co:	Největší bikový marathon tandemů
Kde:	Leština - Morava
Kdy:	31.8.2013
Účastníci:	Milánek, Lukáš Kopecký, Vlčák

Týden před soutěží jsem ve volné chvilce brouzdal na internetu a na stránkách mtbs.cz mne zaujal nadpis jednoho článku: „V sobotu se v Leštině chystá mistrovství ČR v tandemech“, říkal jsem si super – skvělá příležitost jak se porovnat s ostatními tandemy tady v Čechách. Vzal jsem telefon, zavolal pořadateli, abych se ujistil, že nejde o nějakou recesistickou akci a ten mě ujistil, že to je regulérní závod a jak je možné že jsme o něm doposud nevěděli. Pak jsem vytočil telefon po druhé, na koho jiného než na Lukáše, samozřejmě účast potvrdil. Nicméně jsme si oba uvědomovali, že vrchol naší tandemové sezóny už máme za sebou, kdy jsme veškerou přípravu směřovali na letošní Salzkammergut. Času na přípravu nebylo moc a tak jsme stihli jeden kombinovaný trénink, kde jsme vyzkoušeli spolehlivost našeho tandemu a pak jsme se snažili ještě na silničkách do těch nohou dostat aspoň něco málo.
Tak jako před Rakouskem jsem se snažil něco zjistit o trati a soupeřích a popravdě řečeno jsem byl dost překvapený. Z loňských výsledků jsem si spočítal průměrnou rychlost, která činila něco kolem 24km/h a výsledný čas prvního tandemu byl o pouhých 13min pomalejší než první v cíli na normálním kole a to všechno na 80km! Říkal jsem si, to bude fofr! A taky že jo.
Asi dva dny před odjezdem jsem se ještě kouknul na mapu a ujistil se, že jsou poblíž známé Rychlebské stezky. Myšlenka byla prostá, když už jedem tak daleko, chtělo by z toho vytěžit co nejvíc. A tak jsme se domluvili, že zůstaneme do neděle a pojezdíme něco ještě na Rychlebách. Dal jsem vědět Vlčákovi, tomu se ta myšlenka taky zalíbila a tak vyrazil s námi. V pátek po práci jsme osedlali motorového oře, zahráli jsme si 3D puzzle v podobě umístění třech lidí, jednoho tandemu a třech klasických kol do prostoru auta a vyrazili směr Leštiná. 15 minut před ukončení páteční prezentace (21:45) jsme se přivítali s panem Chlebníčkem hlavním organizátorem a za prezentovali se.

Večer proběhl klasicky, odjeli jsme do Zábřehu, kde jsme byli ubytovaní, dali pivko na dobrou noc a šli do hajan. Kolem šesté ranní začal bimbat zvon v kostele,

ale rozhodně to nebylo šestkrát. Asi po pěti minutách bimbání zvoník zjistil, že je ve věži umístěný ještě druhý zvon a začal zvonit na druhý. To už jsem si říkal, že musel umřít snad sám papež anebo to musela být neskutečná pařba, ze které se zvoník vracel. Rozhodně to nebylo nějaké pravidelné a synchronizované bimbání. Od té doby jsem samozřejmě již neusnul.
Začal se projevovat klasický starťák v podobě lehké nervozity a častých návštěv toalety. V devět jsme dali snídani a pak jsme se odebrali ke startu do Leštiné. Složili jsme tandem, naskládali zbylá kola do auta, aby mohl Vlčák odjet na Rychlebské stezky a jeli si trochu roztočit nohy. V pátek u prezentace jsme domluvili, že budou všechny tandemy startovat z první lajny, abychom měli přehled kde kdo je a jak jede. No a tak jsme na start přijeli opravdu pět minut do startu s vědomím, že máme pěknou startovní pozici.

To už tam byli naskládaní koloběžkáři z Tour de France, pan Kostka a jeden pán na tom starým vysokým kole (zastupoval pana Zimovčáka). Ti měli za úkol jet před celým pelotonem v zaváděcí části závodu a nikdo ze závodníků je nesměl předjet.

Hned za nimi stála celá desítka tandemů včetně nás. S každým z nás komentátor prohodil pár slov a za chvíli se už startovalo.

Padla i jedna zajímavá informace, že v celé historii československého bikovaní se na trati žádného závodu nesešla takhle početná skupina tandemů. Bylo odstartováno.

Po zaváděcí části, kdy nás opustili naši předjezdci, se peleton rozjel na plné obrátky. První část vedla po rovinatém asfaltu, takže nebyl problém dosáhnout rychlosti kolem 40km/h. Na čele peletonu se chvílemi taktizovalo, kdo bude ten první a bude rozrážet vzduch. Prakticky celou asfaltku jsme odtáhli my. Nechtěl jsem tam kličkovat a čekat kdo by to mohl tahat a tak jsme šli dopředu. Po cca 7km se začínali procpávat na špic nejrychlejší singlisti a to naznačovalo, že budeme brzy najíždět do terénu. A taky že jo. Ještě chvilku jsme kličkovali v uličkách místní obce a pak už na nás čekal terén. Trať se skládala z 50km a 30km okruhu a celkové převýšení obou tratí činilo cca 1500m. Kromě přejezdu mezi 50ti km a 30ti km okruhem se jelo pořád do kopce anebo z kopce. V prvním výjezdu jsem si myslel, že jsme na průběžné páté pozici (v kategorii), ale Lukáš říkal, že jsme třetí a to také potvrdili přihlížející fanoušci. V tomto stoupání nás vzal další tandem, takže jsme spadli na neoblíbenou bramborovou příčku. Už před závodem jsme nevěděli s jakou taktikou do závodu jít. Jestli zkoušet nastupovat, nebo čekat na útok ze zálohy.

Prostě neznalost místní trasy a soupeřů dávala hodně neznámých. Nicméně už v prvním kopci se jelo takové tempo, že jsme nic nevymýšleli a jeli, co to dá. Přišel první sjezd a s tím i nějaké náznaky taktiky na další kilometry. Rozdílem třídy jsme samozřejmě předjížděli lehčí a nervóznější singlisty (mám na mysli nervózní kola kvůli rozvoru kol oproti tandemu) co bylo ale překvapující, stejným způsobem jsme vzali i tandem, co nás předjel ve stoupání. Tím pádem jsme se dostali na průběžnou třetí příčku a malinko jsme se tím uklidnili. Tohle se opakovalo ještě asi dvakrát nebo třikrát. Prostě to těm klukům jelo neskutečně do kopce a nám z kopce. Závod se jel v tak vysokém tempu, že ani na občerstvovačkách jsme nestavěli, abychom neztráceli čas. Tím byla taktika úplně potvrzená, s vědomím toho, že do cíle závodu vede asi 7km sjezd, jsme se chtěli o třetí příčku poprat ve sjezdu. Takže jsme ve výjezdech nechtěli moc ztratit, abychom to ve sjezdu vše dohnali. Toho jsme se drželi, co to šlo. Musím podotknout, že i mne samotného překvapilo, kam až se dají posunout hranice sjízdnosti (rychlosti/obratnosti) našeho tandemu. O to víc musím vysmeknout hlubokou poklonu Lukášovi, že ve mně a kolo ani na chvíli nezapochyboval. Podruhé už bych to asi takhle nedal. Po několika výměnách třetí a čtvrté pozice ovšem přišel nečekaný zvrat.

Již nějaký ten kilometr na trati jsem cítil, že není všechno v pořádku. Po každém přeřazení na těžší převod kolo moc nezrychlovalo. Lukáš byl prakticky prázdný, netahal. Kdo kdy jel na tandemu, ví, že sám to člověk absolutně nemůže ušlápnout a tak nám nezbývalo než malinko zpomalit a čekat jestli se z toho nedostaneme. Pořád jsme se však pohybovali ve stále stejné skupince bikerů a tak jsme si říkali, že se až zas tak propadnout nemůžeme. Dalším zlomovým bodem byla poslední občerstvovačka, kde jsme před sebou necelých 400m viděli dva tandemy. Rychlý kalkul naznačoval, že je pořád k mání druhá a třetí příčka a že závod není zdaleka ještě rozhodnutý.
Opřeli jsme se tedy do toho, ještě na odbočce do závěrečné části trati jsme viděli jeden tandem před námi a tak jsme tajně doufali že to klapne (ten druhý už ujel). Ovšem neznalost trati se podepsala na dalším průběhu. Před závěrečným sjezdem nás čekalo asi nejtěžší stoupání na trati a my jsme se v předchozím stíhání našich soupeřům úplně vystříleli a tak jsme v tomto stoupání dokonce i tlačili. Na vině byly nepřekonatelné křeče, které jsme museli rozejít. V závěrečném sjezdu jsme posunuli naše rychlostní maximum na této trati, ale ani to už nám k ničemu nepomohlo. Výsledkem byla čtvrtá pozice s tříminutovou ztrátou na třetí příčku a celkový čas 3:32:24.

Popravdě řečeno jsem takhle prošitej nebyl ani v cíli Salzkammergutu. Po závodě jsme suprově pokecali s ostatními tandemisty, od některých jsme si i půjčili a vyzkoušeli jejich kola a máme určitě o čem přemýšlet! Po vyhlášení nás naložil Vlčák a odjeli jsme do Černé vody, centra Rychlebských stezek, abychom tam na druhý den něco pojezdili.

Závěrečné shrnutí a něco o konkurenci a výsledku:

Opravdu povedený závod s perfektním zabezpečením a organizací, pohodovou a rodinnou atmosférou.
Atraktivní a neskutečně rychlá trať.
Kvalitní soupeři a skvělá konkurence.
Na výsledku se odrazil náš měsíční tréninkový deficit daný nevědomím o tomto závodě.
I Roman Kreuziger na letošní Vueltě potvrdil, že trénované tělo je nepředvídatelné, člověk nikdy neví, kdy mu dojde.
Vzdálenost mezi Leštinou a Rychlebskými stezkami (pro nás Západočechy) je celkem zanedbatelná a stojí za to se tam podívat a zajezdit si – na vlastní kůži jsme projeli trail Wales, Super flow a Dr. Weissnera… opravdu pecka.

Začátek