Noční můry aneb oplátka

Základní informace:

Někdy ke konci zimy jsme se sešli s přáteli v kavárničce na nezávazný pokec o životě. Hned jak jsem usednul, už se mě ptali, co dělám o předposledním víkendu v dubnu. Říkal jsem: „co já vím, to je ještě daleko“. A to už mě mělo zarazit. Přišli s návrhem, jestli bych s nimi nešel NOČNÍ ORIENTAČNÍ ZÁVOD.
Pak to poupravili, že je to taková prakticky pohodová procházka a ve finále mi Pepa řekl, že je to pro mě vlastně povinnost za to, že jsem ho uvrtal do běžkařských závodů. Tak jsem jim na to kejvnul a bylo vymalováno. Potom jsem z nich začal tahat rozumy ohledně trati a loňského ročníku a začalo mi být jasné, že to zas taková pohodová procházka nebude. Padaly cifry 40 až 70 km chůze není vůbec problém a tak. No, a že mám taky pár kamarádů, tak jsem zvednul telefon a uvrtal jsem do toho ještě Křižáka a Vlčáka. Jelikož měli pořadatelé omezen počet startujících, hlídali jsme termín na přihlášení. Přihlášky jsme vyplnili na stránkách závodu, kde je vše pěkně popsané a zpracované. Peníze za startovné poslali na účet, a pak už jen čekali na den D.
Týden před závodem jsem měl dovolenou, abych pomohl bratru Petrovi zušlechtit zase kousek jejich baráčku. Nicméně jsem radši odjel od bráchy o den dřív tedy ve čtvrtek, abych mohl přes pátek něco naspat a nabrat ještě pár sil na závod. To kluci to měli horší, ty ráno vstali normálně do práce a po práci už toho moc nestíhali. Byli jsme domluveni, že je naberu a vyrazíme směr Rabštejn, kde v jeho okolí měl probíhat slavný orienťák.
Už cesta byla velká legrace, kousek za Žluticemi jsme poprvé vytahovali mapu a hledali správnou cestu k Rabštejnu. Po chvíli hledání našli a taky dorazili, jenže to jsme ještě zdaleka neměli vyhráno. V Rabštejně byl start závodu a my jsme potřebovali dovézt auto do cíle, kde bychom ho nechali a až tam druhý den dorazíme, tak abychom byli rovnou mobilní, protože jsme byli pozvaní kamarádovi na svatbu.
Jenže to byl pro nás další orienťák, i když tu poslední zajížďku jsme si mohli ušetřit, to uznávám, kluci, kdybych Vás poslouchal, a Vy jste mi na tu odbočku upozornili důrazněji. Po chvíli bloudění jsme tedy našli i budoucí cíl. V cíli už čekal zbytek naší party a autobus, který závodníky přepravil zase zpátky na start do Rabštejna.
Tam na nás čekali pořadatelé, startovní gulášek, polívčička, mapy a popisky k dohledání kontrol.

Také se tam scházeli i ostatní účastníci. To Vám řeknu, byla taky pěkná podívaná. Něco závodů už jsem viděl a některé i absolvoval ovšem z úplně jiného soudku. Takže když se ohlásilo, že jsou na stole mapy, připadalo mi to, jakoby někdo hodil kostku cukru do mraveniště. My neznalí jsme si říkali „máme čas, startuje se až za tři hodinky“ a tak jsme nechali chrty nabrat mapy a popisky a pak si v klidu došli pro naše. To už ostatní měli mapy olepené izolačkou a já nevím jaké všechny finty aplikovali. A my se mezi tím v klidu ládovali gulášem, zapíjeli to pivkem,

které pak nahradil grog, protože už začala být celkem zima. A také se stmívalo, takže jejich počínání jsem záhy pochopil, když už v mapě bez rozsvícení toho moc vidět nebylo. Ve 21:00 měli startovat běžci a o patnáct minut později jsme měli vyrazit my chodci. Jenže se to celé malinko posunulo a tak jsme vyrazili až ve 21:30. Závod neodstartoval závodním výstřelem, jak bývá zvykem, nýbrž startovním pivem. Takže každý závodník dostal do ruky půlitr piva a na trať se mohl vydat až po jeho vypití.

Měli jsme dopito a tak jsme vyrazili.

Samozřejmě jsme měli taky malinko nastudovanou mapu a domluvenou taktiku, jenže skutek utekl. Nekecám, po prvních 250m co jsme dorazili na první křižovatku, jsme se hned rozdělili na dvě skupiny. Takže jsme zůstali já, Pepan, Křižák a Vlčák, kteří jsme zvolili progresivní taktiku a v druhé skupince zůstali Dáňa a její dva kámoši. Všichni jsme si byli vědomi, že by závodník měl absolvovat závod sám, pokud nebyl zaregistrovaný jako smíšené družstvo, nicméně bylo zřejmé, že toto pravidlo bylo spíše doporučeno. I když bylo na trati vidět spoustu osamocených soutěžících. Jak jsem již výše uvedl, zvolili jsme progresivní taktiku a snažili jsme se v začátku závodu využít co nejkratších tras k dosažení kontrol, abychom ušetřili nějaké kilometry, dokud jsme byli plni sil a grogu. Takže jsme si to namířili hnedka k bodu B a pak jsme měli pořadí kontrol poskládané v této posloupnosti: A, C, D, E, F, G, H a do cíle. Těsně před první kontrolou B jsme se potkali se skupinkou běžců, což nás celkem motivovalo a říkali jsme si, že máme dobrý čas a že to půjde hladce. A taky, že jo. První kontrolu jsme našli prakticky hnedka, z čehož jsme měli velkou radost a zároveň nám padnul kámen ze srdce. To bychom nebyli opravdoví závodníci, aby nás to nenakoplo a netěšili se na další kontrolu. Kontroly nevypadaly jako klasické kontroly při orientacích, ale většinou se na místě dohledávky nacházela krabička s krásnými keramickými žetony,

které závodníkovi zůstali na památku, anebo místo žetonu byla krabička s další nápovědou k dohledání chtěného žetonu a když tam nebyl ani žeton ani další indicie, bylo tam tekuté občerstvení.

No a jak se říká, první vyhrání z kapsy vyhání, tak se i stalo. Oblast kde se měla kontrola nacházet, jsme vždy našli bez větších problémů, ale finální dohledávka přesného umístění trvala prakticky stejně dlouho jako přesun od kontroly ke kontrole. Takže když hodinu člověk prochází území o rozloze 100 x 100 metrů začíná být poté dost bezradný. Ovšem ta neskutečná radost, která se dostaví po nalezení žetonu, je opravdu ohromná,

horší je, když najdete krabičku a v ní nejsou žetony, ale další papírek s popisem jiného místa. Jen pro příklad u kontroly H (pro nás poslední kontrola) bylo těch papírků minimálně pět, než se nám dostal do ruky kýžený žeton. A to bylo neskutečně demotivující. Ovšem i tuto kontrolu tak jako ostatní jsme zapili douškem lahodné slivovice. A nesmím zapomenout ani na první půlnoční krok, který jsme oslavili lahvinkou červeného vína. Konečná bilance - našli jsme šest žetonů z devíti,

podle záznamového zařízení Holux jsme ušli cca 40km a nastoupali jsme bohatě přes 1000 m výškových a to vše za 13 hodin a 40 minut. Jeden z rychlejších časů, bohužel se hodnotí nejdříve počet žetonů a poté je až výsledný čas.

Důležité postřehy:
Po tmě běžící stádo vysoké vás dost vyleká.
Při pohledu s rozsvícenou čelovkou ztrácíte periferní vidění – hůř se hledá a orientuje.
Při chůzi se prakticky nedá spát – ztrácíte balanc a můžete někam zahučet.
Ranní rozbřesk uprostřed lesa na skalní vyvýšenině byl krásným zážitkem.
V cíli závodu jsme se všichni jednoznačně utvrdili v tom, že už to nikdy absolvovat nebudem!
Druhý den, když jsem obvolal kluky, jak jsou na tom, jsme se utvrdili v tom, že to příští rok půjdeme znovu a pokusíme se o vítězství.
Organizačně suprovně zajištěné, vymyšlené a provedené, jen je škoda že jsme nemohli využít zajištěného přespání a užít si vyhlášení a následnou párty, jelikož jsem chtěl stihnout kamarádovu svatbu.

Hláška závodu:
Já kdybych při chůzi jedl, tak bych se zadusil! Autor: Vlčák - moje poznámka: Ale chlastat mohl ;-)

Milan Ml.

Tady je profil a mapka trati

Zde je stažena trasa našeho pochodu z GPSky, avšak k zobrazení je nutno mít nainstalovaný Google Earth, což je možno udělat Zde.

Zde je pár fotek z akce