Základní informace:
| Co: | Expedice PEPEDAMI – Pyreneje |
| Kde: | Pyreneje, oblast Val d´Azun, Gavarnie, Lourdes |
| Kdy: | 19.9.2008 – 28.9. 2008 |
| Účastníci: | Pechy, Peťas, Danka, Milan ml. |
První náznak výletu do Pyrenejí vznikl už někdy na začátku roku, kdy už se objednalo bydlení v horské vesničce Gaillagos, ale o tom jsem tehdy ještě nevěděl. Co čert nechtěl, po ukončení některých životních etap původních členů výpravy mi bylo v Leogangu navrženo, jestli bych se nechtěl zúčastnit této výpravy i já. Co jsem mohl dělat, taková to nabídka se přeci nedá odmítnout, to není nic jako Dolomity nebo Alpy, který má člověk za barákem.
Ovšem nebylo jednoduché stát se členem výpravy! Zbynďa, Peťas a Danka za mnou přišli s podmínkami, které musím splnit, abych se dostal do jejich týmu. Zas tak dramatické to nebylo, říkali, že jestli chci s nimi jet, tak musím připravit na výpravu tzv. Kázání ve formě Kristova těla a Kristovy krve. Kamarádi z výletu v Leogangu určitě budou vědět a pro ty kteří o tom nic nevědí tak jen pro vysvětlenou: Když koupíte cca 0,5kg sušených švestek a zalijete je 1l dobré slivovice, necháte nějaký čas uležet, tak pak to tuhé co tam zbude je Kristovo tělo a to tekuté je zákonitě Kristova krev.
Po návratu z Leogangu jsem nenechal nic náhodě a začal trénovat, plánovat a shánět podrobnosti okolo celého výletu. Samozřejmě jsem v tom nebyl sám, vše jsme konzultovali společně pomocí mailu a to proto, že jsme byli všichni odněkud jinud. Zbynďa tráví většinu času v Praze, Peťas s Dankou jsou zase z Příbrami a já jsem z Kluče. Jelikož sem něco pochytil od mého taťky, tak sem pro zbytek výpravy chtěl připravit překvapení a po večerech sem vyřezával nápisy se jménem naší Expedice. Dohodli jsme se na tom, že se bude jmenovat PEPEDAMI. Pro vysvětlení, jsou to počáteční písmena našich jmen, tedy Pechy (Pecháček), Peťas (Petr), Danka, Milan. Po naplánování veškerých detailů se přiblížil den odjezdu. Já se Zbynďou jsme šli ještě ráno do práce a Peťas s Dankou už měli volno a ladili poslední detaily. Zbynďa skončil v práci o něco dříve, vyrazil směr Příbram, kde naložil příbramský členy výpravy a valil to dál na Sokolov, kde jsme měli sraz okolo 15:30. Mě čekali také ještě nějaké povinnosti po návratu z práce a to hlavně polepit auto tím mým překvapením. Auto bylo po menších dohadech s taťkou polepeno, nainstaloval sem držák kol, naložil zavazadla a kolo, rozloučil se s rodiči a vyrazil sem směrem na Sokolov ke Zbynďovu baráku, kde jsme měli sraz. Překvapení mělo kladný ohlas, což mě samozřejmě potěšilo. Nafrkali jsme tam zbytek báglů a kol, dali jsme nutné úvodní foto naší Expedice, znovu se se všemi rozloučili, naprogramovali navigaci a vyrazili na cestu.
Cesta do Pyrenejí
| Vzdálenost: | 1765km |
| Čas: | 18h 26min |
| Průměrná rychlost: | 95 km/h |
| Spotřeba: | 7,1 l/100km |
Na cestu do vesničky Gaillagos, kam jsme měli dorazit podle pokynů ubytovatele do 16:00, jsme měli necelých 24h a to odpovídalo našemu plánu odjezdu ze Sokolova, který byl naplánován na 16:30. Cesta vedla přes Německo kolem Švýcarských hranic do Francie.
Při plánování cesty padl návrh, že bychom se mohli zastavit na francouzským pobřeží na koupání v moři, jenže jsme zjistili, že kolem onoho pobřeží projedeme kolem šesté ráno, tak jsme to nechali až na cestu zpět. Dalo by se říci, že cesta probíhala úplně bez problémů, počasí bylo super a ani žádnou zácpu jsme nemuseli absolvovat. Německé dálnice zná asi každý z nás, menší dobrodružství nás čekalo na dálnicích ve Francii. Ono dobrodružství bylo spojené se zpoplatněnými částmi dálnic, kde se vybíralo mýtné. Tam kde byl samoobslužný automat, to byla sranda, ale tam kde byla v kukani paní a začla na nás mluvit francouzsky, to už zas takový nebylo. Naštěstí tam byly velké dispeje, kde jsme si částku k zaplacení přečetli.
Během cesty jsme si naplánovali jednu kulturní zastávku v historickým městečku Carcassonne. Tam jsme dorazili okolo osmé hodiny ranní, hrad byl osvícen východem slunce a nikde ani živáčka, jen pár dodávek se zásobami, které se proplétali v úzkých uličkách hradního města. No prostě romantika jak blázen.
Prošli jsme si hradní uličky, pofotili pár snímků a sedli do auta, kde jsme doplánovali zbytek cesty. Zbývalo nám urazit zanedbatelných 260km, pánové a dámy, to byl náš rozsudek smrti. Dohodli jsme se totiž, že máme dost času, tak proč nejet po normálních silničkách a nepoznat francouzský venkov. Všichni jsme na to svorně kývli, přestavili navigaci a vyrazili jsme. Když si představíte, že jedete asi 200km většinou po rovné silnici mezi vinicemi a nevidíte nic jiného než víno, víno a zase jen víno, pak dorazíte do vesnice kde, na vás čeká identické ostré pravoúhlé odbočení, tak je to noční můra obzvlášť, když jste v tom autě zavřený už 15h a to i přes to, že jste vína milovník. Asi po 150km už sem nevydržel tu monotónnost a předpisové chování francouzských řidičů a na jedné z křižovatek po velice zábavném incidentu, alespoň pro zbytek posádky, jsem vystoupil se slovy, že už dál řídit nemohu a jal se řídit Zbynďa. Já si okamžitě otevřel plechovku s pivem, abych si pojistil, že za ten volant už nebudu moci. Zbynďa nás zdárně odvezl až do malebné vesničky, kde jsme měli být ubytováni. Bez sebemenšího hledání jsme dojeli až k našemu baráčku.
Tam byl již připraven majitel, tedy museli jsme ho probudit v odpolední siestě, ten nás uvítal lahvinkou Cydru (lehce zkvašený jablečný mošt). Vše nám s radostí ukázal, vysvětlil a doporučil některé trasy. Pak už jen řekl, že se tu za týden ukáže, domluvili jsme si čas a odjel domů. My jsme ho taky na oplátku pohostili jednou klasickou Plzničkou.
Pomalu jsme vykrámovali auto, ubytovali a okusili tamní venkovní lehátka k odpočinku po náročné cestě. Po nedlouhé době nás Danka napadla, že je s námi nuda, tak Peťase nenapadlo nic lepšího, než se vsadit že vyleze na kopec za naším barákem za hodinu. To sem se mu snažil vyvrátit a rázem sem byl v sázce s ním. Dohodli jsme kompromis - 1,5h na cestu na vrchol.
Nejzajímavější ovšem bylo, o co jsme se vsadili. Peťas navrhnul, že ten kdo prohraje, udělá k snídani palačinky. Na to jsem klidně kejvnul, protože mi bylo jasný, že za 1,5h tam v životě nemůžeme dojít. Leč opak byl pravdou, Peťas nasadil takové tempo, že sem za ním skoro utíkal a vyšlo mu to. Zbytek členů, jmenovitě Danka se Zbynďou, osedlali oře a prozkoumali okolní cestičky.
Obrázky z Carcassone Galerie ze dne1. den - neděleđ
| Vzdálenost: | 23km |
| Čas: | 2h 30min |
| Průměrná rychlost: | 12,7 km/h |
| Převýšení: | 1000m |
Ráno, po mohutné snídani, jsme vyrazili na centrální bod,
který jsme našli na mapě a kde se schází několik cest. Znamenalo to vyšlapat asi tak 300 výškových metrů na 8 km. Pár desítek metrů jsme ujeli po asfaltce, která se pak měnila na klasickou šotolinovou cestu. Systémem serpentýn jsme vystoupali oněch 300 v. m a pak po pěkné zvlněné cestě jsme se dostali na rozcestí, kde bylo asi milion různých cest. Jelikož jsme již měli předem naplánovanou trasu, tak jsme se zakousli do dalšího stoupání,
I když v našich očích byla vidět určitá nejistota z toho, že budem muset zase vyšlapat to, co teďka sjedem, všichni jsme si ten sjezdík náramně užili. No a pak se naše očekávání se naplnilo, i když ne v těch nejčernějších barvách, byl to táhlý výjezd s nádhernými výhledy, který se dal bez problémů vyšvihnout na druhou placku.
Přijeli jsme opět do jednoho z mnoha sedel a tam jsme naplánovali okružní stezku přes známe sedlo Col du Soulor, kde se jezdí i TdF a zpět do výchozího sedla. Při sjezdu na Col du Soulor jsme narazili na skupinu mladých lidí, kteří v horách rozbalili tábor. Mně to přišlo, jako soudobí hypízáci, kteří tam chystají technoparty a současně snad oslavu narozenin. Popravdě řečeno nás to dost překvapilo a co je další postřeh, tak po těch širších šotolinových cestách tam docela jezdí dost aut. Nikde tam není zákaz vjezdu a tak ty línější si vyjedou až na kopec autem. Jediný z čeho jsme měli strach, bylo potkat takový auto ve sjezdu, ale většina zatáček byla přehledná, ne jako v Alpách kde vedou za roh a nikdo neví, co tam na něj vybafne. A další věc je, že tihle řidiči byli absolutně ohleduplní! Po příjezdu na Col du Soulor se Peťas s Dankou rozhodli, že už okružní jízdu nedokončí a vydají se jinou cestou zpět k baráčku. Já se Zbynďou jsme to vyfuněli zpátky nahoru do výchozího sedla s nadějí, že nás bude čekat krásný sjezd do údolí. A taky že jo, klasifikoval bych to jako jeden z nejhezčích sjezdů v mé bikové kariéře. Přesto že spodní část už byla velice náročná, jak na techniku, tak i na naší fyzičku, protože to bylo dost prudké a rozbité. Pak už jsme nic nevymýšleli a odebrali se pák kilometrů po asfaltce k baráčku do Gaillagos. Přichystali jsme plnohodnotnou večeři, nezapomněli jsme se „pomodlit“ a plánovali jsme další etapu.
Galerie ze dne2. den - pondělí
| Vzdálenost: | 36,5km |
| Čas: | 2h 40min |
| Průměrná rychlost: | 13,9 km/h |
| Převýšení: | 1315m |
Druhý den jsme vyrazili opět na centrální bod, jelikož nás čekala náročná etapa, tak jsem Peťase s Dankou na tuto křižovatku odvezl autem a Zbynďa si to dal po ose.
Odtamtud jsme se vydali sjezdem do údolíčka, abychom opět toto převýšení do Col de Spandelles vystoupali, jinou možnost jsme neměli. Tam nás čekal trail, o kterém se snad ani Peťasovi nikdy nezdálo. Na pár kilometrech jsme klesli o 900 v. m na nadmořskou výšku 565m n.m. Během těchto devíti set metrů jsme třikrát zastavili, aby se smazaly rozdíly mezi našimi sjezdařskými výkony, povyprávěli o tom, kde to komu ustřelilo a hlavně si odpočinuli. Pod tímto krásným sjezdem jsme zažili ještě horké chvilky, a to když mi na malou chvíli vypověděly službu brzdy a málem sem se trefil do našeho čekajícího frýrajdovýho specialisty a pak když Zbynďa zjistil, že mu nezbývá moc velká vrstva z jeho brzdového obložení. Pro představu, asi tak 0,1mm. Zbynďa je však duchapřítomný a prohodil si zadní destičky za přední a říkal, že na dojetí mu to stačí.
No a to jsme se vydali na další stoupání. Po chvíli ujeté na asfaltce, jsme uhnuli na parádní šotolinovou cestičku klikatící se kolem potoka. To sem si říkal, že to bude fakt pohodové stoupání, mírně proti proudu s výhledem na ty velikány kolem nás. Jenže to byl omyl!!! Asi tak po kilometru cesta uhnula od potůčku a zvedla se strmě do stráně vedle něj. Nedalo se nic dělat a vrhli jsme se naproti tomuto stoupání. Po půlhodinovém trápení jsme se dostali do malinkaté vesničky, kde jsme narazili na asfaltku a tam jsme rozhodli vzhledem ke zhoršujícímu se počasí a našim časovým možnostem, že si okruh zkrátíme a vydáme se na Col du Soulor po silnici. Čekalo nás 800 výškových metrů na osmi kilometrech. Bylo nám jasné, že tohle si musí jet každý svým tempem. V kopci jsou umístěny po jednom kilometru informační tabule s údaji: aktuální nadmořskou výškou, procentuálním stoupáním a vzdáleností do sedla. Řeknu vám, že první tři tabule sem proklínal, když vidíte co vám ještě chybí a jak jste na tom, tak je to dost deprimující. Zhruba v půlce jsme dali menší přestávku s tím, že počkáme na Peťase s Dankou a domluvíme co a jak.
Počasí nám už moc nepřálo, ochladilo se, mraky spadly na naší úroveň a ke všemu jsme jim jeli naproti:-). Tak jsme se se Zbynďou vydali napřed pro auto, abychom pak jeli příbramákům naproti. Byl to neskutečnej nářez, čekalo nás do sedla asi tak 400 v. m a pak ještě pro auto na parkoviště přes další dvě sedla. Na Col du Soulor jsme vymysleli nejsnazší trasu k parkovišti, vydali jsme se stejnou cestou, kterou jsme včera přijeli právě do tohoto sedla. Dalo by se říct, že jsme jeli absolutně v mracích, kdy vlhkost dosahovala 100 procent, ale nepršelo, docela zajímavá atmosféra, když v tom najednou přijíždíme k úplně očištěné, čerstvé kostře berana(včera tam neležela).
Bylo nám jasný co se tu asi odehrálo. Všude po okolí se váleli zbytky jeho kůže a na samotném beranovi nezbylo ani kousek masa. Konečně důkaz přítomnosti supů. I když jsme to možná nemuseli vidět až takhle detailně. Berana jsme zapili a vydali se dál pro auto. Nikde jsme se už nezdržovali, aby nám nebyla zima, a hlavně abychom byli co nejdřív u Peťase s Dankou. Přijeli jsme k autu, naložili kola, nastartovali, vyhřáli sedačky a jeli jsme jim naproti. Čekali na nás na smluveným místě pod kopcem, naložili jsme je a vyrazili k baráčku. To už bylo dobře. Tak jako každý večer jsme udělali papáníčko, něco málo popili a šli jsme na kutě.
Galerie ze dne3. den - ůtery
| Vzdálenost: | cca 10km |
| Čas: | 3h 30min |
| Průměrná rychlost: | |
| Převýšení: | 382m |
Jak už nás učili na základním lyžařským výcviku ve škole, prohlásili jsme 3. den jako kritický a naplánovali jsme pouze pěší túru. Tento den byl taky jediný, kdy už od rána nebylo moc hezky. Dalo by se říct, že bylo úplně stejně ne-li hůř jako večer před tím - nízká oblačnost s občasnými přeháňkami ve formě mrholení. Po snídani jsme se vydali autem do Gavarnie
odkud jsme měli vyrazit, ovšem cestu jsme natáhli přes Lourdes, kde si Zbynďa koupil nové destičky, aby měl čím brzdit na zdejších kopcích. Do Gavarnie jsme stoupali nádhernou horskou silničkou klikatící se ve skalách s výhledy do hlubokého údolí. Myslím si, že to mohla být opravdu pěkná cesta, jenže my jsme z ní moc neměli. Občas se někdo smiloval, malinko rozfoukal mraky a v tu ránu se otevřel pohled do údolí a na protější kopečky. Paráda, ale moc často to nebylo. Podle průvodce jsme našli místo na zaparkování a vydali se na cestu vzhůru do Národního parku.
To jsme si trochu posteskli. Cíl byl jasný, dojít k místu, kde bychom měli vidět 400m vodopád a za ním se měli tyčit už klasické skalnaté třítisícovky. K místu jsme došli, cesta se rozevřela, ovšem výhled byl dost zúžený mraky a mlhou, ale i jen ta část vodopádu, kterou jsme viděli, dala tušit, jak je obrovský.
V Gavarnie jsme sebrali odvahu a navštívili místní cukrárnu s tím, že si dáme teplou čokoládu, protože tomu snad rozumí všude na světě. Po usednutí přišla ochotná číšnice a podala nám jakoby jídelní lístky. No nedalo nám to a začali jsme to studovat. Po chvíli jsme zjistili, že známe další mezinárodní slovo, byl to banán, tak jsme si dali k teplé čokoládě cosi s flambovaným banánem na rumu. Tomu jsme rozuměli, banán a rum. K našemu překvapení přinesli výbornou palačinku posypanou rozinkami, na který byl onen banán se šlehačkou. Můžu vám říct, že to bylo výborný.
Pak jsme se vydali na cestu zpět do Gaillagos. K večeru se počasí začalo zlepšovat, mraky ustupovali a my už věděli, že další den bude opět krásně. Po návratu domů se Zbynďa pustil do výměny destiček, aby měl kolo opět v kondici.
Galerie ze dne4. den - středa
| Vzdálenost: | 38km |
| Čas: | 2h 36min |
| Průměrná rychlost: | 14,77 |
| Převýšení: | 1225m |
Další den se naše výprava rozdělila. Peťas byl uchvácen pondělním sjezdem a tak se domluvil s Dankou, jestli by mu nedělala jakousi lanovku. Dance to myslím si nevadilo, tak si vzali auto, odvezla Peťase do sedla Col de Spandelles, odkud pak vyrážel vstříc adrenalinovému sjezdu. No a my se Zbynďou se rozhodli prozkoumat druhou stranu přes údolí, kde se tyčili taky krásný kopečky. Po vydatné snídani jsme se vydali na cestu, prvních pár kiláků jsme zase museli ujet po asfaltce, abychom se dostali úpatí kopce. Tam se cesta změnila na širokou šotolinovou, po které jsme začali stoupat. Stoupali jsme klasicky od zatáčky k zatáčce v přiměřeném tempu, kde jsme se střídali ve vedení podle zařazeného převodu. Už jsme si na to zvykli a docela nás to i bavilo, jelikož já mám ještě staré osmikolečko a Zbynďa už klasickou devítku. Po půlhodince jsme se dostali nad pás stromů a objevily se nádherný výhledy do údolí, kde se klikatila řeka tekoucí do Lourdes. Naproti byli k vidění třítisícoví velikáni.
Stoupali jsme dál a museli se prodírat stády krav, řeknu vám, že některý koukaly dost nevraživě. Čím jsme byli výš, tím se stoupání zmírňovalo, což bylo příjemné, vzhledem k ubývajícím silám. Těsně před vrcholem naší cesty jsme si udělali v závětří za kamenem svačinovou přestávku. Nahoře už docela foukalo, takže jsme byli rádi za takové zázemí. Tráva byla vyhřátá od sluníčka, tak jsme si natáhli hřbety a odpočinuli si. Viděli jsme, že vrchol je zakryt mraky, z čehož jsme tušili, do čeho pojedeme. Nenechali jsme nic náhodě, u vrcholu jsme dali jen krátké foto a frčeli dolů, aby nás nepřemohla zima. Přesně jak jsme stoupali nahoru, se cesta klikatila i dolů, jen bylo vidět, že tímto směrem není tolik frekventovaná, takže byla víc zarostlá a dobrodružnější, o to víc se nám víc líbila. Zjistili jsme, že je pravda, to co se dočtete v každým průvodci a to, že je dobré respektovat daný směr cesty. I v tomto případě to platilo, směrem co jsme sjížděli, by to šlo nahoru mnohem hůř! Sjezd se nesl ve stejném duchu jako každý jiný. Tahanice kdo bude první ve vracáku, následný spurt do dalšího, tam tvrdě na brzdy, vohnout kolo do zatáčky a takhle až dolů. No a v tom mi Zbynďa hlásí: „Já sem píchnul“, co se dalo dělat, zastavili, vyměnili a aby se to neopakovalo, tak si dofoukl i zadní kolo.
Spustili jsme se dál dolů a ke vší smůle mi stejnou hlášku opakoval asi za pět minut, tomu se mi nechtělo věřit a Zbynďovi už vůbec ne, ale byla to pravda. Pro změnu píchnul i dofouknuté. Vytáhnul jsem mojí rezervu z báglu a říkal mu: „Jestli to teď potká mě, tak ať počítá s tím, že pro mě přijede, nebo to nějak zajistí“. Za chvíli jsme byli opět na cestě a už jsme zdaleka nejeli takovou hranu jako předtím, prostě klasická udržovačka, abychom nemuseli řešit další defekt. Když jsme dorazili k baráčku, Peťas s Dankou tam ještě nebyli, tak jsme se vyvalili na lehátka před domeček a slunili se. Deset minut po nás přijeli příbramáci a hned jsme si museli vyměnit naše zážitky z cesty.
Jelikož nebylo ještě moc pozdě, vyrazili jsme k večeru dolů do údolí do městečka Argeles-Gazost, které jsme procourali a samozřejmě jsme zapadli i do hospůdky. Danka dobrovolně prohlásila, že bude klidně řídit a tak jsme si dali několik pivek. Pro Čecha je to špatný kraj, v každé hospůdce jsou zvyklí točit pivo do sklenic o objemu 0,25l a když jsme si řekli o klasický půllitr, tak na nás koukali jak na blázny a nakonec přinesli pivo ve „sklenici od okurek“, protože tak velký skleničky tam neměli. Kupodivu tam pivo pili všichni, tak jsme se nepokoušeli o žádné experimenty s vínem. Před zavíračkou jsme stihli ještě pár gólů stolního fotbálku a Danka nás pak odvezla zpátky domů.
5. den - čtvrtek
| Vzdálenost: | 50km |
| Čas: | 3h 47min |
| Průměrná rychlost: | 13,14 |
| Převýšení: | 1515m |
Tentokrát jsme nechali výběr trasy na Dance. Vybrala směr, kterým jsme se ještě nevydávali a tak jsme se těšili, co objevíme nového. Peťas neměl úplně dobrý ráno, když přišel ke kolu, bylo prázdné. To by až tak nevadilo, protože chtěl stejně měnit pláště, které si obul na včerejší adrenalinové jízdy.
Jenže po snídani, když jsme chtěli vyrazit na cestu, bylo kolo prázdné znovu a to už s běžně klidným Peťasem malinko hnulo. Poslal nás, abychom jeli sami, že to tu vymění a pojedou s Dankou taky sami. Když jsme ho viděli, tak jsem se té myšlence nebránili a radši rychle zmizeli. Vydali jsme se ke křižovatce, na které jsme měli odbočit na plánovanou trasu, jenže jsme zde poprvé narazili na špatné značení a tak jsme tam kličkovali jak zajíci. Až po chvíli dal Zbynďa na mé rady a malinko jsme si to ulehčili. Při sjezdu zpět k baráku jsme potkali zbytek naší expedice, vysvětlili jsme jim problematiku a jeli jsme mojí zkratkou. Zde jsme se domluvili, že i dnes pojedeme se Zbynďou zvlášť.
Část naší cesty vedla lehce zvlněným terénem, krásnou cestičkou na jedno kolo v lese, kde jsme překonávali parádní překážky. Pak jsme se dostali na klasickou šotolinovku. Poté jsme spadli o několik metrů dolů a věděli jsme, že teď už to bude jenom do kopce. Tak jsme začali hltat výškový metry, aby to bylo co nejdřív za námi. Po cestě jsme minuli jedno odbočení a dorazili na pěší turistickou cestu.
Byla to úzká cestička zařezávající se do údolí, dále se pak napojila na hřebínek, kde člověk nesměl ani na chvíli zaváhat, jinak by ho už možná nikdy nikdo nenašel. Cesta byla označená černou barvou. Barevné označení odpovídá klasickému značení obtížnosti sjezdovek kdekoliv na horách, ovšem na to jsme přišli taky až po pár dnech. Hřebínek jsme úspěšně zvládli a vrhli se do hlubin údolí. Pak už jsme pokračovali jen po asfaltce domů do Gaillagos. Tam se odehrál každovečerní rituál: najíst se, pomodlit, popít, povyprávět a na kutě.
6. den - pátek
| Vzdálenost: | 18km |
| Čas: | 1h 17min |
| Průměrná rychlost: | 13,91 |
| Převýšení: | 959m |
Jelikož nás další den čekala cesta domů, nevymýšleli jsme žádné náročné ježdění a domluvili si, jen dopolední malý okruh a po obědě že vyrazíme na výlet do Lourdes. Pak balení a příprava na cestu domů. Tak jsme tak i učinili. Danka ve finále s námi ani nevyrazila a řekla, že připraví oběd, abychom se potom nezdržovali.
Čekal nás stejný okruh, co včera jeli Peťas s Dankou a tak jsme věděli, co nás v první půlce čeká, protože jsme jej jeli taky. V půlce okruhu jsme uhnuli na křižovatce úplně na druhou stranu, než jsme jeli včera se Zbynďou a vydali se na čtyřkilometrové stoupání, které končilo poblíž našeho centrálního bodu. Už v někdy v pondělí jsme si říkali, že aspoň jednou bychom si to chtěli odtamtud sjet rovnou k baráčku. To jsme si také splnili.
U baráčku na nás čekala Danka s obědem, který servírovala venku na sluníčku – prostě pohodička. Po obědě byl krátký polední klid jako na školandě a vyrazili jsme směr Lourdes.
Toto město je druhé v pořadí v návštěvnosti hned za Vatikánem. Vděčí tomu díky zjevování Pany Marie u blízkého kláštera. Je to velké poutní místo pro všechny věřící. Abych řekl pravdu, tolik věřících lidí jsem v životě neviděl, bylo jich plné město. Prošli jsme si jejich jakoby naučnou stezku a pak jsme se vydali nakoupit nějaké dárečky pro svoje blízké.
Večer uťapaný jako štěňata jsme nasedli do auta a odjeli do naší klidné vesničky, kde jsme se pomodlili po našem. Sbalili jsme si, uklidili a šli do postele, abychom toho co nejvíc naspali.
Obrázky z Lurd Galerie ze dne7. den - sobota
| Vzdálenost: | 2032km |
| Čas: | cca 20hod |
| Průměrná rychlost: | 110 km/h |
| Spotřeba: | 8,1 l/100km |
Po prvý za náš pobyt zazněl budíček, který jsme si večer domluvili. Každodenní ranní zvonění místního kostela neberu jako budíček, to byla ještě tma a člověk se mohl otočit a spát dál.
Jenže my jsme dnes museli odjet, před tím stihnout vše naložit do a na auto, předat baráček a vydat se do naší vlasti. Vše proběhlo v naprostým klidu a už jsme mávali majiteli domečku z auta.
Cestu zpátky jsme si malinko natáhli, protože já a Danka jsme se chtěli vykoupat v moři. Danka byla sice zkušená mořská víla, ale já se v moři nikdy nekoupal a tak sem si říkal, že už je docela na čase, to taky vyzkoušet. Všichni jsme se shodli na tom, že francouzského venkova máme už dost, tak jsme najeli na nejbližší dálnici a valili to k pobřeží. Tam jsme dorazili mezi druhou a třetí hodinou, takže bylo krásně teplo i voda byla parádní.
Teda aspoň pro mě, kterej byl vždycky jen u samejch studenejch severskejch moří. Kluci sice říkali, že je to studený, ale mně s Dankou to neodradilo. Po svačině hupsli do plavek a hurá do mořských vln. Byla to paráda, krásně jsme se osvěžili na další část cesty, která nás ještě čekala
Nevím jak je to možné, ale když jsme zadali cestu do Čech, tak nás navigace vždy vedla skrz všechny města, zatím co při cestě sem jsme všechny města objížděli po obchvatech. Největším městem co jsme projížděli, byl Lyon a to je teda sakra velké město. Jinak cesta byla zase bez problémů. Pěkné počasí, žádné zácpy až na konec Německa a Čechy, kde na nás čekala mlha, ale i to jsme překousli.
Pár postřehů závěrem:
Pyreneje bych doporučil snad všem cyklistům a to jak silniční tak bikovým, je tam prostě nádherně a to i na podzim. Já osobně bych to tam chtěl vidět ještě jednou a na jaře, kdy tam bude rozkvetlá každá kytička. Silničáři nemusí mít strach, všichni tam jezdí ohleduplně a bikeři si najdou snad všude nějakou tu pěknou cestičku.
Pronájem chaloupky stál 400 Eur, čili pro nás 100 Eur na osobu.
Dálniční poplatky ve Francii stály cca 140 Eur.
Ve Francii se jezdí hodně podle předpisů…
Co mě překvapilo, bylo, že po horských (šotolinových) cestách jezdily bez zákazu auta, ale ohleduplně.
