Základní informace:
| Co: | Výlet s krasličákama do Alp |
| Kde: | Schladming |
| Kdy: | 24.7.2009 - 26.7.2009 |
| Účastníci: | Viz. fotodokumentace |
Pod heslem dosť bolo Leogangu jsme se (parta okolo kraslických skokanů-klokanů) přestěhovali do Schladmingu místa, které mělo býti příznivěji nakloněno nám cross-countryovým bikerům. Správnost tohoto rozhodnutí se měla během příprav potvrdit, protože jak se situace vyvinula, z downhillových jezdců se ve výpravě rekrutoval nakonec jen jeden, takže z původně sjezdového zájezdu, ke kterému jsme se před dvěma roky připojili se postupem stává akce osazena spíše námi švihaři.
Takže, prodloužený víkend jsme zahájili ve čtvrtek odpoledne odjezdem do Rakous. Spolu s novopečeným taťkou Zbynďou, Dejvem, Jirkou Hlavsíkem a Milánkem jsme hned za hranicemi pustili do nerovného souboje s počasím. Zkrátím to – 350 km se stěrači puštěnými na plné pecky! Naštěstí asi 20 kiláků před cílem pršet přestalo a po krátké okružní jízdě Schladmingem jsme se před kempem setkali s Mariánem a Zuzkou, kteří vyrazili před námi.
Bylo nám vyhrazeno místo v kempu a před námi byla velká neznámá a to stavění stanu bratra Petra - Colemann8, jenž byl ještě panensky zabalen v originálním ruksaku. Dle popisku to měl být stan velký, což se už po jeho rozbalení ukázalo býti pravdou. Rozměry 730x290x215 říkají vše. Nejprve jsme tedy postavili náš stan a pak kolem něj zbytek stanového městečka. Vše nám sice už trochu ztěžovala tma, ale na zkušené klučáky neměla.
Hned po postavení základního tábora jsme dali kázání v podobě Kristova těla a Kristovy krve tedy naložené sušené švestky ve slivovičce – tentokrát obzvlášť vydařené. Kolem půlnoci ještě dorazil Pěťas s Pavlem, pro které jsme též rezervovali kus placu.
Pátek 24.7.2009
Milan ml.
Ráno jsme se probudili do sluníčkem prohřátého stanu, a když jsme z něj vylezli, nestačili jsme se divit – absolutní ažuro. Tak jako vždy jsme si přichystali vydatnou snídani, abychom přežili náročný den v sedlech našich ořů a vydali se k lanovce.
Tak jako to bývá vždy v novém prostředí, museli jsme se nejprve trošku rozkoukat, co a jak chodí a vyjeli jsme lanovkou do její horní stanice.
Tam jsme očekávali dole inzerovaný bikeshop a mysleli jsme si, že si zde pořídíme nějaké mapky zdejších cyklostezek. Ovšem to jsme byli na omylu, jedinou mapku co jsme zde mohli ukořistit, byla mapka zdejších sjezdových tratí (vhodná akorát pro Peťase) a tak jsme se spustili dolů po značené cestě zvané Family trail. Rozhodně to žádná cesta pro rodinné vyjížďky nebyla a jak poznamenal Jiřík, byl asi jediný z jeho family, který tuto sjezdovou trať zvládnul bez potíží. Při dojezdu k prostřední stanici lanovky
jsme narazili na partu sjezdových nadšenců z Čech a prohodili s nimi pár slov. Pak jsme se vydali na nenáročném klesání asfaltovou silnicí po cyklostezce č.19 Einsteiger-Runde. Po chvíli klesání serpentinami jsme si nebyli jistý správností naší cesty a tak jsme se rozhodli pokračovat dolů k lanovce nějakou cestou a tam pořídit podrobnější mapu. V tom jsme opět narazili na onu partičku sjezdařů a ta nás nalákala na „pěknou zkratku k lanovce“. Po sklesání asi 150 výškových metrů, kdy nám smrděli destičky, třásly se nám ruce a prsty jsme měli v křečích, nám naši „nový sjezdový přátelé“ oznámili, že se právě nacházíme na trati světového poháru ve sjezdu a že smekají před naším výkonem předvedeným na našich hardtailech. Byl to neuvěřitelný nářez.
Dole u lanovky jsme objevili mapku s dvaceti nejhezčími trasami v okolí a tak jsme si hnedka jednu naplánovali. Byla to trasa č.5 se jménem Panorama-Runde. Jak název napovídá, jednalo se vyjížďku do kopců s výhledem na protější masivy a s tím spojené krásné panoramatické výhledy.
Trasa měřila 56,6km a nastoupali jsme na ní 1311m. Podle mapy se jednalo o trasu náročnou na kondici čtyři hvězdičky z pěti, a co se týče jezdecké techniky tak tam byli pouze dvě hvězdičky z pěti.
Po krátkém obědě pod lanovkou jsme se tedy vydali na tuto trasu. Ze Schladmingu jsme začali stoupat na první hřebínek, odkud se nám naskytnul první krásný výhled do údolí na protější kopce, kde byly jasně a zřetelně vidět sjezdovky na zimní lyžování a kde jsme byli před chvílí. Poté jsme spadli po široké šotolinovce do dalšího údolí, kde na nás čekalo další stoupání.
Ovšem krásně zvlněný traverz po tomto stoupání byl dosti velkou odměnou. A to už jsme se dostali do Ramsau, kde se od nás oddělil Peťas, který musel tahat do všech těch výjezdů jeho frýrajdový speciál značky RB a sjel si to nějakou nejbližší cestou zpátky do Schladmingu. My jsme pokračovali dál po cestě a vstříc dalšímu stoupání, které už vedlo přímo pod Dachstein.
Cestu jsme si zpříjemnili lehkým spurtem s RUSSIA WORLD CLASS TEAMem, jenže jsme jej nemohli dokončit, neboť naše cesta uhýbala jiným směrem. Ale i tato zkušenost v nás utvrdila pocit, že jsme určitě na správném místě, když tu jezdí i takový borci. Ale teď už se vrátím zase k naší cestě a dalšímu drápání se do kopce. Jak všichni jistě víte, jsou to takové kopce, kde si jezdec musí zvolit svoje tempo a to si prostě musí jet a udržovat. A tam jsme právě všichni koukali, jak péra z gauče, jaké tempo nasadila Zuzka. Až na pár zaváhání byla na všech kopcích mezi prvními a rozhodně jsme, jak by se mohlo zdát, na ni nemuseli čekat. Patří jí obrovský obdiv od nás všech!!! Při tomto posledním výjezdu už se začalo kazit počasí, kdy dokonce padlo pár kapek a tak jsme u lanovky pod Dachsteinem (cca 1680 m n. m) moc dlouho nezdržovali a pádili jsme to krásným sjezdíkem podél alpského potůčku dolů do údolí. Místa při sjíždění se mi jakoby vybavovala z paměti a když jsme to probral s kluky tak jsme se shodli na tom, že jsme tudy před pár lety jeli opačným směrem, akorát se cesta jmenovala Alpentour. Za občasných přeháněk jsme se dostali do kempu, kde na nás čekal už taťka se zážitky z jeho cesty.
Milan st.
Jak už jste poznali z předchozího textu, nebyl jsem s nimi. Jak už napovídá název tohoto článku, nechtěl jsem se nechat zabít. Nejen že výkonnost zase klesla, ale klesla i má odvaha a s tím se dá těžko něco dělat. Vydal jsem se tedy sám na dědkovskou trasu. Tedy ještě před tím, jsem zakoupil speciální Radkarte, abych zjistil, že jsou v ní, přesto, že byla deklarovaná jako MTB, značeny hlavně trasy po silnici a to ještě tak, že trasy in natura měly jiná čísla než ta v mapě, což jsem zjistil až později.
Když mě žádná z tras v mapě neoslovila, měla mi býti alespoň vodítkem k cestě na Dachstein, kterou jsem si naplánoval. Na rozdíl od kluků jsem ji volil příměji, tím i strměji. Hned za Schladmingem jsem to dusil, bohužel po silnici, směr na Kulm rychlostí 100 výškových metrů za 10 min. Žádný fofr, ale kemp byl ve výšce cca 730m a dolní stanice lanovky byla kolem 1700 m, takže jsem jel na pohodu. Za nějakou dobu jsem se vyškrábal na první hřebínek a tím konečně opustil silnici. S tím se mi, stejně jako klukům, otevřel pohled do údolí a na Planai, kde se kluci v této chvíli prali s nástrahami sjezdovky a tratě světového poháru (zde je patrna má prozíravost stran mého usmrcení, kdybych jel s nimi).
Pak jsem se vnořil do lesa a poměrně mírným stoupáním pokračoval po zpevněné šotolince na náhorní planinku kolem vesnice Schlapfer .
Zde konfrontován s ne příliš přátelským značením jsem vyhledal nápomoc místních sedláků a nasměroval se do již solidnějšího kopečka směr Ramsau. Po této cestě bylo už i několik sjezdíků (kterých jsem později litoval při zpáteční cestě) a také cesta už nebyla tak masňácká, ale byla to pěkná lesní pěšina. Z Ramsau jsem pak jel po stejné cestě jako kluci až k lanovce na Dachstein – cíl i vrchol mé cesty.
Zde jsem poprvé využil služeb Sommerkarty, kterou jsme s ubytováním vyfasovali a která nám poskytla nebývalé blaho v podobě volných jízd lanovkou v celém regionu, vstupu do bazénu a podobných atrakcí. Tedy kolo jsem uvázal u štangle a jel jsem se podívat na ledovec. Nahoře trochu foukalo, ale bohužel moc toho vidět nebylo. Rolba sice upravovala sjezdovky, ale vleky nejezdily. Občas se mraky rozfoukly, což byl podnět pro rychlospoušť mého aparátu.
Po občerstvení v podobě mátového čaje jsem se svezl dolů a stejnou cestou, kterou jsem jel i nahoru sjel do kempu. Cestu jsem vybral stejnou, protože ostatní vedly po asfaltu, což se mi nechtělo postoupit. Ještě bych se chtěl zmínit o těch dvou sjezdících, které jsem nyní musel vyjet – byly sice krátké, ale dooost prudké. První byl ukončen odpočinkovou lavičkou, kterou jsem hned využil, když jsem vyjížděl ten druhý a právě si říkal, že nemusím vyjet všechno, spatřil jsem zlom, na kterém byla také lavička, tentokráte však obsazena. I drtil jsem zuby, projel kolem mě povzbuzujících penzistů a pokračoval dál ve stoupání.
Zde je stažena páteční trasa z GPSky. Bohužel se mi tam zamotala i Malá fatra, tak si poklikejte na Rakousko. K zobrazení je nutno mít nainstalovaný Google Earth, což je možno udělat Zde.
Profil (na 17km 1144m převýšení) trati je jen jedním směrem, neb jsem dolů jel stejnou cestou, jak jsem psal.
Sobota 25.7.2009
Milan ml.
Již v pátek večer jsme se rozhodli, že malinko roztrháme naší partu a vydáme se po skupinkách za jinými cíly. Peťas s Davidem se vrhli na sjezdařské tratě poblíž nedaleké lanovky, kam s nimi jel i Marián vybaven celou fotografickou výbavou, taťka s Pavlem se vydali pohodovou cestičkou k zdejším vodopádům a zbytek výpravy, tedy já, Zbynďa, Hlavsík a Zuzka jsme chtěli pokořit trasu č.17 Giglachsee-Runde. Je to trasa označená kondicí pět z pěti a co se týče jezdecké techniky, tak taky nebyla pro žádná ořezávátka, protože měla čtyři hvězdičky z pěti. Po snídani jsme tedy vyrazili a hned po pár kilometrech jsme byli nuceni zastavit a schovat se před krátkou, ale vydatnou přeháňkou. Shodou okolností jsme se schovali na začátku náročného stoupání. Trasa měla charakter pouze jednoho výjezdu, který ovšem střídal povrchy, sklon stoupání a jiná kritéria. Tuto trasu jsme vybrali záměrně, abychom věděli, že až vyjedeme na vrchol, už nás bude čekat za odměnu jen krásné klesání. První kilometry jsme jeli po asfaltu, kde jsme nastoupali třetinu výškových metrů. Pak se cesta změnila v širokou šotolinovou cestu, po které čas od času projelo auto. Průjezd autem byl podmíněn zaplacením mýtného, ovšem to asi nikoho neodradilo. Cestička se vlnila údolím a my jsme na ní ukrajovali další výškové metry. Po pár kilometrech se cesta začala zvedat a systémem serpentin jsme se blížili k oblakům.
To už si jel opět každý sám za sebe a znovu Zuzka potvrdila svoji náramnou formu. Při stoupaní asi každého, né úplně příjemně, překvapil autobus, který se neohroženě vrhal do každé zatáčky. Byl jsem rád, že jedu na kole a mám dostatek místa na úhybný manévr, v autě si to nedovedu dost dobře představit. Cestu zakončilo odstavné parkoviště, odkud každý musel pěšky nebo na kole.
Široká šotolinovka se změnila v poměrně úzkou cestičku spíše pro pěší, na které se povalovala spousta volných kamenů. I sklon nebyl dvakrát příznivý plynulému postupu, a proto jsme se soustředili jen a jen na vhodné dávkování síly do pedálů a ne na výběr nejvhodnější stopy. I tak jsme museli celkem častokrát zastavit a vydýchat kyslíkový dluh, který jsme si tímto způsobem jízdy způsobili. Takto jsme postupovali necelou hodinku od zmíněného parkoviště a musím snad za všechny říct, že se nám za to naskytla neskutečná odměna ve formě krásného výhledu na dvě jezírka a pocitu krásně vydřené cesty.
Trasa dále vedla po okružní cestičce kolem jezírek protkaná několika mělkými brody. Tam už se počasí opět pokazilo a z nedalekých mraků se strhla další přeháňka. Tu jsme včas podchytili a rychle se schovali pod střechu jedné ze dvou chatiček. Teplota byla celkem nízká také proto, že jsme byli něco málo přes 1900m n. m. a tak jsme se rychle převlékli do suchého oblečení (to co jsme měli na sobě, bylo propocené). Využili jsme této příležitosti a rovnou se naobědvali. Po přeháňce jsme chtěli dokončit okruh kolem jezírek po značené cestě, ale tato část se už nedala prakticky vůbec zvládnout na kole a tak jsme je různě tlačili a nosili až k další chatě.
Díky proměnlivosti počasí jsme tam museli opět počkat, protože se přihnala další přeháňka, jenže ta byla delší a tak jsme si čekání zpříjemnili uvnitř chaty u čaje s rumem – krása krásná! Po chvíli jsme začali být malinko nervózní, protože jsme neměli signál a byli jsme domluveni, že proti nám, po sjezdování a focení, pojede Marián s Davidem a my jsme se s nimi nemohli domluvit, kde jsou. Po ustátí přeháňky jsme proto hnedka sedli na oře a jeli co nejrychleji po cestě dolů. Po pár kilometrech jsme se s nimi setkali a bylo po starostech. K našemu překvapení byl o pár serpentin níže i Peťas, který také odhodlaně zdolával výškové metry. Po té co jsme se všichni spojili, pokračovali jsme v poklidu ve sjezdu do údolí. Tam na nás čekalo jen nepatrné převýšení po asfaltu, které bylo oproti celému dnešnímu stoupání zanedbatelné. Na konci jsme na sebe počkali, nakrmili zdejší kozičky
a nechali jsme jet kola dolů do údolí. V tomto poklidném sjezdu jsme při mírném přikrčení dosáhli maximální rychlosti přesahující něco málo 87km/h, ani jsme tomu nechtěli věřit. Pak jsme to střihli přes místní náměstíčko, kolem radnice rovnou do kempu.
Zde je stažena sobotní trasa z GPSky. Bohužel se mi tam zamotala i Malá fatra, tak si poklikejte na Rakousko.
a zde je profil trasy.
Milan st.
Jak psal Milánek, nechali jsme se ráno s Pavlem vytáhnout lanovkou do prostřední stanice, odkud jsme pak následovali trasu č. 18 a 19, která vedla třemi údolími zpět do Schladmingu. Do prvního údolí Untertal jsme od lanovky spadli pěkným traversem a pozvolna stoupali k jeho konci. Ten se totiž vyznačoval tím, že zde byly úchvatné vodopády.
Po jejich shlédnutí jsme pokračovali druhou stranou údolí zpět, přejeli hřebínek a dostali jsme se do údolí Obertal.
Stejně jako první i druhé jsme objeli a druhou stranou sjeli dolů. Spadli jsme do městečka Rohrmoos, odkud jsme museli vysupět 300 metrový hřebínek, který nás dělil od třetího údolí Preuneggtal. Tímto údolím stoupali i kluci za svým cílem. My jsme však tak vysoko nejeli a spokojili se dosažením Moarhof Alm. Zde jsme v hospůdce pod obrovitým kamenem dali také čaj s rumem a gulášovku.
Přečkali jsme zde také pěknou spršku. Když se obloha vyjasnila, čekala nás už jen jízda z kopce s krásnými výhledy do údolí,
kde jsme v závěrečných serpentinách proháněli auta tak, že jim šel čoud od gum a nakonec nás raději pustili před sebe. Poslední úsek kolem říčky Enns byl už jen třešničkou na dortu.
V neděli jeli Jirka s Davidem a Marián se Zuzkou Planai runde, zatímco zbytek party si šel zablbnout na sjezdovku, já jsem to pak dokumentoval.
Bohužel jsem se tam ve snaze vyhnout se pro mě krkolomným úsekům trochu zamotal tak, že jsem se nakonec v závěru musel spustit místním bike parkem se značkou obtížnosti – černá. Připadal jsem si trochu jako strejda na nákupu se svým kolem a stylem mezi kolem padajícími bikery na celopérech, ale přežil jsem.
Zde jsou i nějaká videa z neděle. Bohužel se mi nepodařila vystihnout perspektiva prvního záběru, kdy Peťas doslova mizí pod terénním zlomem svahem dolů.
Po obědě, jsme se sbalili a vyrazili k domovům.
Nějaké postřehy:
Kemp stál, rozpočítáno na stany a auta, 14Eur na osobu, ovšem k ubytování jsme dostali Sommerkartu, která šetřila dost prostředků (př. lanovka na Dachstein = 29 E); jinak zde byla plná výbava včetně mrazáku, pračky, fenů a pod.; cesta ze Sokolova trvala 5 hodin, což je přijatelné; značení tras se s naším nedá srovnat, ale při použití regionálních mapek se dalo v terénu orientovat.
Začátek
