Srní

Základní informace:

Co:	Prodloužený víkend v Srní
Kde:	Šumava
Kdy:	11.9.2008 - 14.9.2008
Účastníci:	Milan a Hanka Panzerovi

Tentokráte bych se o našem výletu nechtěl zmínit formou deníku, ale několika postřehy a z mého pohledu zajímavostmi, především z doby již minulé, které jsem během pobytu zde pojal.
Nicméně, nemohu nezačít než trochu klasicky, tedy alespoň prvními kilometry absolvovanými hned ve čtvrtek po příjezdu, dokud bylo ještě hezky.
Naplánoval jsem trasu ze Srní po žluté směr Vydra, přetnout pro cyklisty zakázanou cestu Čeňkova pila - Antýgl a po žluté pokračovat dále směr Zhůří.
Do Horních Hrádků byla cesta dobrá široká (zde jsem si povšiml rafinovaného vjezdu pro povoz až na půdu, kdy bylo využito situování domku ve svahu - viz obrázek),

která se pak náhle zúžila a začala poměrně prudce padat dolů. Sice tam byla značka, na které byl přeškrtnutý cyklista, ale o těchto značkách víme své, že. Tentokráte však měli značitelé pravdu. Sice jsem to z nějakých 70-80% dal, ale sjezd se silně podobal trasám v Leogangu.

Hanka to statečně a dokonce bez reptání tlačila skoro celé. Odměnou nám byl výhled na Vydru z druhé, méně obvyklé strany. Toho jsem chtěl využít a naaranžovat pěkné foto na jednom z velkých balvanů.
Vzal jsem tedy Hanky kolo a vylezl s ním na kámen s tím, že se na něm pomocí stativku spolu vyfotíme. V euforii mi nějak nedošlo, že kámen je mokrý a mé tretry mají podrážku z umělé hmoty, což v této kombinaci znamenalo jen jedno - po dvou krocích jsem seděl po pás ve vodě s kolem nad hlavou

Takže takto začal náš cykloturistický výlet. Ještě jsem se nestačil ani zpotit a už jsem byl mokrý až na p….. . Dalších asi půl kilometru jsme tlačili přes balvany a pak už to bylo cyklisticky fádní a tedy pro vás nezajímavé.
Ještě připojuji pár fotek z prvního dne

Postřeh první - Vchynicko - Tetovský plavební kanál - úžasná stavba

Plavení dřeva a jeho prodej na palivo se stalo od 18. století výnosným odvětvím. Cest nebylo a pro dopravu dřeva se využívaly vodní toky. V horských korytech ovšem docházelo k značnému poškozování dřeva.
V roce 1799 zakoupili panství Prášily knížata ze Schwarzenbergu. Jejich zkušený ředitel vodní plavby, Josef Rosenauer, navrhnul a vystavěl plavební kanál, který obcházel divoký a nesplavný tok řeky Vydry.
Intenzivní plavení začalo až v roce 1801 a poslední plavba byla v roce 1958. Za celou dobu provozu se zde splavilo asi 4 mil. m3 dřeva. Plavební kanál překonává na 14,4 km délky výškový rozdíl 243m, spád má ale na většině toku pouhé 3 promille. O velký výškového rozdílu se staraly skluzy, které jsou na kanálu tři. Plavená polena měla délku 2,5 - 3 stopy, tedy asi 75 - 100 cm. Vlastní plavení dřeva probíhalo na takzvané plavební vlně. Před skluzy se nechalo plavené dříví nahromadit a pomocí stavidel se pouštělo dále po proudu. Na vzniklé plavební vlně se polena pohybovala rychleji a dokonce s menším poškozením.
O dostatek vody se staraly rezervoáry - švele - které se stavěly na horních tocích potoků. Těchto švelí bylo na kanálu 8 a akumulovaly celkem 90 000 m3 vody. Pomocí stavidel se v kanálu uměle zvyšoval průtok, ale i tak se plavilo v průměru jen 30 dní v roce (duben, květen). Když jsem jel kolem tohoto kanálu na upravené cyklostezce, uvědomil jsem si, s jakým důmyslem bylo toto dílo vytvořeno. Nyní se to nezdá jako problém, ale v době zrodu zde byly jen stráně a lesy a vybrat tu správnou trasu tak, aby to fungovalo, byl hezký výkon.

Elektrárna Vydra

Elektrárna Vydra leží trochu ve stínu známější Čeňkovi pily a popravdě řečeno, její bytí jsem zaregistroval až letos. Je poměrně úzce spjata s Vchynicko - Tetovským kanálem, neb využívá jeho 9 km (od rejchlí do Machova) jako přivaděče vody pro své turbíny. Voda je vedena z kanálu do akumulační nádrže na Sedle (67 000m3), odsud putuje do vodního zámku a odtud padá tlakovým potrubím o spádu 216 m a délce 900 m na dvě Francoisovy turbíny.
Elektrárna byla stavěna v letech 1937 - 1942, má výkon 2x3,2MW a vyrobí se v ní kolem 25 000 MWh/rok, což představuje cca 30 vlaků uhlí, nebo 6,5 mil. m3 plynu (Čeňkova pila - 96 kW; 500 MWh/rok).

Antýgl

Od nepaměti tvořil přirozenou hranici české kotliny pomezní prales. Natrvalo ho ke Království českému připojil král Otakar II v roce 1273.Rozssáhlé území osidlovali svobodní sedláci, kteří podléhali pouze královskému panovníkovi - proto zváni KRÁLOVÁCI. Údaj ně za služby prokázané při obraně země získali privilegia, která pak hájili přes zástavními pány: Právo vaření piva, pálení kořalky, lovu zvěře a rybaření, právo čižby (cytání zpěvného ptactva), bernictví (sbírání medu), atd..
Svobodné postavení vyjadřovalo právo volně se ženit, věnovat se řemeslu, jezdit na trhy i do mlýnů dle vlastního uvážení a další. Jednotlivé horské dvorce Krakováků se sdružovaly do správních celků - rychet. Na Šumavě jich bylo celkem osm.
Jedním z dvorců byl také Antýgl. První zmínka o něm pochází z roku 1523. Šlo o první usedlost podél Vydry v královské rychtě Stodůlky. Název místa je odvozen od německého "ein Tiegel" a popisoval sklářskou huť o "jedné pánvi". Tato malá skála stála na úbočí Sokolu snad již roku 1765. Vyhlášena byla za sklářských mistrů rodu Elsnerů v roce 1818. Hlavním výrobním artiklem byly patříky - skleněné korálky pro modlitební růžence.
Od roku 1849 se královský dvorec změnil na zemědělskou usedlost, kde bylo nabízeno občerstvení (chléb, uzené maso, pivo) a od roku 1920 i ubytování.

Hauswaldská kaple

Místo kdysi hojně navštěvované poutníky, poté násilně nasměrované k temnotě zapomnění a dnes opět přiváděné k životu. K místu se vztahují různé legendy o zachráněných ženštinách před medvědem a podobně.
O zdejším prameni se traduje, že jeho voda má zázračné léčebné účinky.

Všechny tyto lokality můžete spatřit, když pojedete po cyklostezce podél Vchynicko - Tetovského kanálu. Když z ní odbočíte po žluté, nebo modré nahoru, dostanete se k dalšímu zajímavému místu - Tříjezerní slati.

Tříjezerní slať

Toto malé horské rašeliniště je téměř učebnicovým příkladem vrchoviště prameništního typu.
V centrální části neleznete tři jezírka, která dala slati jméno. Projdete pásem kleči, která obklopuje živé ložisko. Komorní charakter rašeliniště dotváří k němu se těsně přimykající podmáčená smrčina.

Rostou zde pro tuto lokalitu typické rostliny viz níže

Tyto rostliny rostou také u nás v oblasti Jeřábího jezera, které jsem před nedávnem navštívil. Pro srovnání zde uvádím naše - krušnohorské rostlinky (jsou samozřejmě hezčí :-) ). Na rozdíl od šumavských jsem u nás objevil i masožravé rosnatky, jež byly v Tříjezerní slati jen popisovány.

Z Tříjezerní slati je to jen kousek k Poledníku, kam jsme se též vypravili. Měli jsme štěstí,že cesta od Javoří pily, myslím, že se jmenuje Tetřeví, byla otevřena (1.7. - 30.9.), ale přes to že je zde vybudována až na vrchol asfaltová dálnice, cyklistům je zde vjezd odepřen?!? K tomu nemá člověk komentář. Museli jsme tedy vrchol ztéci po modré a následně po zelené.

Poledník

Z daleka viditelný 1315 m vysoký vrchol nad Prášilským jezerem s, jak píší v průvodci, odpuzujícím vojenský betonovým monstrem, na který jsme si už asi zvykli a stal se pro něj typickým.
Z rozhledny byly stále ještě vidět pozůstatky řádění vichřice, která se tu před lety prohnala.

Od poledníku pak můžete spadnout k Prášilskému jezeru.

Prášilské jezero

1079 m; rozloha 3,72 ha; obvod 730m; maximální hloubka 14,9 m. Okolo je silně porušený porost lesa.

No a od Prášilského jezera je to jen skok k jezeru Laka.

Jezero Laka

Nevýše položené jezero na Šumavě 1096 m; obvod 870 m; maximální hloubka 3,9 m. Jsou na něm plovoucí ostrůvky, jezero zarůstá vegetací a postupně přechází na zrašelinělý močál.

Na cestě k jezeru/od jezera Laka ležela na rozcestí turistických cest obec Hůrka.

Hůrka

Hůrku založil skelmistr Jan Jiří Hafenbradel v roce 1732, když místní lesy koupil od kněžny Mansfeldové. Původní sklárna se na zývala Bohmische Hutte. Kolem ní pak vyrostla osada nazvaná Hůrka. Vyrábělo se zde především zrcadlové sklo, skleněné poklopy a okenní sklo. Ve své době to byla nejvýznamnější sklárna v celé monarchii.
V roce 1801 koupil hůrku i s okolními pozemky Jiří kryštof Ábele a založil novou zrcadlovou huť při silnici do Železné rudy (Novou Hůrku). Zde postavil panský dům, který sloužil i jako společenský sál a divadlo. Vytvořil rozsáhlou obchodní síť (i v zahraničí), ve které včetně hůreckých sklářů zaměstnával na 1800 zaměstnanců!
V roce 1946 byly Hůrky vysídleny a v 50. letech zde vznikl vojenský prostor. "Hospodaření" vojáků přežila jen silně zdevastovaná kaple - dnes restaurovaná - ta jediná upomíná na kdysi proslulou sklářskou osadu.

Nemohli jsme si nechat ujít příležitost a podívat se také na nejvyšší vrchol Šumavy - německý Velký Javor.
Tady bych se chtěl trochu zastavit, neb jsme se k němu, pro nepřízeň počasí, vypravili autem. Dojeli jsme do Brennesu a odtud, že půjdeme pěšky. Zaparkovali jsme a já jsem se jal vyhledat turistickou cestu nahoru. Ano, jal vyhledat, protože v místě byla taková mlha, že bylo vidět asi na 20 metrů. Na první pokus se mi to nezdařilo a když jsem viděl, že vedle našeho auta zaparkovalo auto s domorodci, vrátil jsem se s nadějí, že mi pomohou. Když jsem však po chvilce dohadování zjistil, že oni ani neví, kde jsou (chtěli také na Javor, ale od lanovek, které byly asi kilometr po silnici dolů), naznal jsem, že to není správná volba pomoci. Vydal jsem se tedy na druhý pokus, při kterém jsem objevil informační mapu s turistickými trasami a zjistil, že naše je cesta 03. Po chvilce slídění po okolí, jsem na ni natrefil i vydali jsme s Hankou po ní. Když však asi po 400 metrech cesta stále klesala někam dolů (nebylo vidět kam), řekl jsem si, že vrchol v údolí asi nebude a vrátili jsme se zase zpět. Teprve třetí pokus byl úspěšný, kdy jsme po 03 konečně stoupali a dokonce i vystoupali až nahoru na horu. Odměnou nám byl celkem slušný vichr a mléčně bílá krajina v okolí. Cestou dolů se mlha trochu roztrhala, takže jsme viděl i několik parkovacích automatů na parkovišti, kde jsem stál a o kterých jsem před tím neměl ani potuchy.

Velký Javor

Nejvyšší hora Bavorského lesa/Šumavy 1456 m. Vrchol tvoří čtyři skupiny skal - Gr. Arbrer, Bernstein, Richard Wagner - Spitze a Ostspitze. Na hlavním vrcholu je postaven dřevěný kříž. V blízkosti jsou dvě kruhové věže (radarová stanice, televizní vysílač, meteorologická stanice). Když je vidět, jsou z něj vidět i vrcholky Alp.

Cestou domů jsme se ještě zastavili na dvou hradech - Velhartice a Švihov, ze kterých tu mám pár fotografií.

Velhartice Švihov

Postřeh poslední:

* Ubytováni jsme byli v penziónu Panenka - 370,- Kč se snídaní,
večerní stravu jsme realizovali v hotelu Šumava - perfektní a blesková obsluha, ceny velmi přijatelné, jídlo chutné.
* Je vidět, že se do turistiky na Šumavě docela investuje a to jak do turistických cest, tak i do servisu pro turisty. Také se poměrně velkou měrou rekonstruují zanedbané památky, což je chvályhodné.
* Počasí jsme chytli jak přívětivé, tak i nevlídné - pro Šumavu spíše typické.

Začátek