Základní informace:
| Co: | Výlet na Šumavu |
| Kde: | Prášily a okolí |
| Kdy: | 28. - 31.10.2010 |
| Účastníci: | Milan st, Hanka, Péťa, Renata, Lukášek, Milánek, Olinka |
Letošní státní svátek k příležitosti vzniku naší republiky jsme využili k prodloužení si víkendu a vyrazili na Šumavu do prášilského ráje. Protože s námi byl i nejmladší kluk z Kluče, museli jsme mu podřídit celý pobyt zde.
Nechť je proto tento článek motivací i pro rodinky s nejmenšími přírůstky.
Předně musím říci, že jsme přijeli šumavské krásy objevovat pěšky. Prášily jsem zvolil proto, že jsou v místě i alternativní zdroje zábavy jako botanická zahrada, archeopark, vyjížďky na koních a psích spřeženích a není zde takový blázinec jako v Rudě.
Dále musím předeslat, že tak malé dítě jako je Lukáš jsem již dlouho neobhospodařoval, nebo je dnes jiná doba, čili dítě potřebuje každou chvíli jíst (snad pravidelně podle hodin), pokud možno ještě teplou stravu … a nebo jsem to už všechno zapomněl. Takže v mé mysli naplánované výlety jsem musel rychle korigovat, což však vůbec na závadu nebylo, neb jsme sem nepřijeli podávat žádné sportovní výkony, ale prostě pobejt v pěkný přírodě.
Nebudu zde popisovat jednotlivé výpravy, jen se budu snažit je trochu oglosovat.
Čtvrtek
Po transportu a ubytování jsme vyrazili na rekognoskaci terénu.
Místní šipky ukazovaly botanickou zahradu, bizony i archeopark jedním směrem, avšak tímto směrem bylo pouze keltské opidum.
Naštěstí Prášily nejsou zas tak velké a lidé zde mluví česky, takže najít zbytek našeho zájmu, bylo pouze otázkou asi patnácti vhodně zvolených otázek, dvou nachozených kilometrů a cíle byly naše.
Bizoni jsou opravdu velcí.
Botanická byla již zazimována.
Takže, místní zajímavosti jsme pozřeli, do večera bylo času dost, tak jsme se vydali proti proudu Prášilského potoka k Frantovu mostu. Cestou zpět jsme potkali mushera, takže si v průvodci nevymýšleli – fungoval.
Celkem jsme ušli cca 10 km.
Foto ze čtvrtkuPátek
Den jsme naplánovali tak, abychom byli kolem poledne v civilizaci, aby náš malý nenasyta mohl dostat teplou stravu.
Po snídani přesun přes Rudu do Špičáckého sedla a odtud směr Černé jezero.
Po cestě byl krásně vidět už zasněžený Velký Javor.
Ač jsem byl na Černém jezeře už několikrát, unikla mi skutečnost (nebo jsem to už zapomněl…), že je zde nejstarší přečerpávací elektrárna na našem území. Využívá hydroenergetického potenciálu Černého jezera – největšího jezera v Čechách.
Do provozu byla dána v roce 1930. Voda z jezera je vedena přívodním potrubím o délce 1266 m do vyrovnávací komory
a odtud tlakovým potrubím o délce 1007 m do budovy elektrárny, která je v údolí řeky Úhlavy.
Původní strojní zařízení elektrárny je sestaveno z vodní Peltonovy turbíny o hltnosti 800 l/s, zpracovávající spád 274 m a generátoru o výkonu 1,5 MW a napětí 6 kV.
Při nočním přečerpávacím provozu byla voda z dolní přečerpávací nádrže vrácena zpět do jezera. Generátor v tomto případě pracoval jako synchronní motor.
Kolem poledne druhý přesun do Modravy,
kde měla býti ve Zlaté stezce strava podávána na speciálním trakaři, avšak protože tento víkend na dva měsíce zavírali, tak se podávalo prd. Navíc zde měli děsně nahuleno, tak jsme šli do hotelu Modrava, kde bylo zázemí pro dětičky dobré, ale cena rumu (0,4 dl) byla 45,- Kč, což jsme zjistili až při placení…..
Na Modravě jsme se vydali opět proti proudu Roklanského potoka.
Šli jsme tak dlouho, dokud jsme zase nedostali hlad. Po krmení dravé zvěře
jsme se otočili a šli zpět.
Na zpáteční cestě se k nám připojili Milánek s Olinkou, která musela ještě v pátek do práce.
Celkem jsme ušli cca 17 km.
Sobota
Na sobotu byla naplánována „Královská etapa“ - na Poledník. Vzali jsme s sebou kastrůlky, vařič (to dítě pořád něco jí a chce to teplý) a za krásného rána vyrazili.
Za Prášilama jsme měli dilema – po zelenožluté, či po červené. Zvítězila červená,
která na Prášilské jezero vedla víc přírodou.
Zde bych chtěl případné zájemce o následování upozornit, že zprvu pěkná lesní cesta se za polovinou trochu rozbahnila a poslední kilometr morény pod jezerem byla pro kočár schůdná jen pomocí dvou lidských sil. Zde udělali němečtí soudruzi chybu….
Nicméně Prášilské jezero bylo naší první odměnou.
Po ztracení těžko nabyté výšky jsem vyfasoval také kočár a funěl s ním směr Poledník (proč to dítě musí tolik jíst?!?). Než jsme dorazili na Předěl, měl jsem na sobě propocenou i gumičku od trenýrek.
Polední hora však za to stála a to jsme ještě netušili, co má pro nás připraveno.
Že je ve věži expozice „jako za starých časů“ jsem věděl,
ale nevěděl jsem, že až vylezeme na ochoz, uvidíme Kašperk, Svatobor a dokonce i Alpy! Bylo to uchvacující.
Mladej si nahoře užil prvního sněhu
a po občerstvení jsme šupali po zelené zpět k Prášilům.
Protože prcek dost hodin proseděl, musel se na závěr cesty ještě trochu protáhnout v místním ráji pro děti.
Celkem jsme ušli cca 17 km.
Neděle
Po sbalení a před odjezdem jsme absolvovali ještě klasiku – kolem Vydry z Antýglu k Čeňkově Pile a zpět.
Vydra - to fotografův ráj jest.
A to nesvítilo sluníčko (až cestou zpět a jen trochu).
U Turnerovy chaty bydlí Vydrýsek ze známého večerníčku.
Po cestě bylo instalováno zřízení na odposlech vodního toku, což mi připomnělo známé: „Kdyby byly dámy trochu potichu, bylo by slyšet i burácení vodopádů…“
Elektrárna Vydra je viditelně stále v dobré kondici
Vydra leží trochu ve stínu známější Čeňkovi pily. Je poměrně úzce spjata s Vchynicko - Tetovským kanálem, neb využívá jeho 9 km (od rejchlí do Machova) jako přivaděče vody pro své turbíny. Voda je vedena z kanálu do akumulační nádrže na Sedle (67 000m3), odsud putuje do vodního zámku a odtud padá tlakovým potrubím o spádu 216 m a délce 900 m na dvě Francoisovy turbíny o hltnosti1,85 m3/s. Elektrárna byla stavěna v letech 1937 - 1942, má výkon 2x3,2MW, napětí 6,6 kV a proudu 525 A. Vyrobí se v ní kolem 25 000 MWh/rok, což představuje cca 30 vlaků uhlí, nebo 6,5 mil. m3 plynu, 19000 tun CO2 a 1200 tun SO2.
Celkem jsme ušli cca 13 km.
Foto z neděle
Cosi na závěr:
Bydleli jsme v Penzionu u Michala, prostředí čisté, obsluha úslužná, jídlo dobré za dobrou cenu. Prášily jsem vybral, mino jiné, také kvůli známé cukrárně, kterou jsme však kvůli provozní době, která se shodovala s časem našich výletů, bohužel ani nenavštívili.
Počasí – to nejúžasnější, co jsme mohli mít.
Nakonec jsem byl rád, že jsme s sebou měli Lukáše (s kočárem jsme nemohli chodit takový terény), protože v neděli jsem toho měl už plný zuby a nohy mi bolí ještě teď.
Takže někdy zase Šumavo nashledanou.
Všechny galerie:
čtvtek, pátek, sobota, neděleZačátek
Zajímavosti
.
